„Rockový Helfštýn“ je festival Plzni vzdálený, ale „Plzeň“ se na něm pije. A taky si tam z Plzně jednou objednali moderátora. Byl jsem to já, ale dopředu jsem měl říct, zda se nebojím. Po akci budu spát na hradě a to v části, v níž budu docela sám. Až festival utichne, kapela Kryštof odjede, pořadatelé se stáhnou do dolní části hradu - v té horní se strašidly prý zůstanu docela sám. Nejedna historka těch, kteří zde spali, potvrzuje právo na obavu ze strašidel. Já se jich avšak nebojím. Naopak kolikrát cítím, že existuje-li nějaká taková energie, chová se ke mně hezky. Třeba je to proto, že sám respektuji tyto síly, nevysmívám se jim a beru je vážně.

Festival měl začít zrána. Z Plzně je to na Helfštýn pěkná štreka a tak vyrazím den předem zvečera a před půlnocí hledám hotel v Lipníku nad Bečvou. Po chvíli zvonění se zadaří probrat pana vrátného, který se drobet zlobí, že bude muset ještě jednou vstávat – jen co se ubytuji, vyrazím na procházku nočním městem. Srovnám si v klidu v hlavě podklady na zítřejší moderování a dám si někde pivo – tak s takou představou procházím dlážděný střed města, nasvícený lampami, až se člověku musí na první pohled tohle místo zalíbit. Jsem tu prvně v životě a cítím ale mnohem víc. Když jdu kolem kašny, její energie, z prastarých kamenů vycházející, se mnou přímo cloumá. Kousek odtud je noční bar, kde vypiju pivo a už se vracím na hotel.

Odpočatý vstávám do nového dne. Mám hodinku k dobru a tu se rozhodnu pohodově využít pro kafe někde v centru Lipníka. A zase, jakmile projdu kolem kašny, bere mne cosi za srdce. Zvedám telefon: „Mami, ahoj! Jsem v Lipníku nad Bečvou a mám zvláštní pocit, že k tomuhle místu mám vztah…“ – Ze Sokolovska se z druhého konce telefonního hovoru maminka rozpovídá: „No jo, ty od tvého dědy Štěpána víš, že měl ve třicátých letech hotel Langer v Lázních Darkov, ale jeho rodiče měli na počátku dvacátého století restauraci v Lipníku, kde Štěpán jako kluk vyrůstal…, ale kde a jak a co, to už nikdo z nás neví…“

Okamžitě vběhnu do infocentra: „Dobrý den! Prosím, někdy v letech 1900 až 1920 v Lipníku byla restaurace rodiny Langerových! Pomůžete mi najít – kde?“ – Ochotně se mladý tým ponořil do netradičního přání návštěvníka jejich města, leč marně. Venku oslovím starší dámu: „Prosím, nepamatujete si, kde tu v roce 1910 byla restaurace Langer?“ – Ta se nasupí: „Cože?! Co si to holenku dovoluješ?! To jsem jako tak stará, že si mám pamatovat, co tu bylo před 100 lety?“ – Omluvím svou neomalenost, ale tlačil mne čas, za chvíli mi začíná moderování na nedalekém hradě a já nic nezjistím. Při pohledu na neúprosné ručičky hodinek to přece vzdám a sednu do kavárny, abych posledních deset minut věnoval pohodě u mého ranního kafíčka. Na stěně visí zvětšenina dobové fotografie z roku 1910 a na ní je zachycena část náměstí. Hm, včetně restaurace s nápisem LANGER. Kávu nechám kafem, vyjdu na náměstí a zřím ten dům. Naproti němu stará kašna: „Tak tady jako kluk můj děda Štěpán běhal kolem dokola…“

Festival dopadl dobře a i přes všechny strašidelné zvuky, které se linuly opuštěnou horní částí hradu, kde jsem poté spal, mi bylo fajn. Nevnímal jsem je zle - třeba ty energie byly rády, že tu dnes nenocují samotné a jestli jsou kámošky energií tam dole v Lipníku u kašny, byl jsem jim dokonce vděčný.