Denně to v Plzni vídám. Lidi dobíhají na poslední chvíli, kličkují mezi chodci, na červenou to risknou, jen aby stihli autobus. Dělával jsem to taky. Bus, tramvaj, trolejbus, vlak… Všude nám jde o všecko… Na nic jiného nemyslíme. Běžíme a zíráme na dveře, aby se nezavřely před nosem. Hypnotizujeme je… Stačí pár kroků a jsme tam a náš svět je spasen. I povedlo se! Naskočíme, zavřou dveře, cukne to. Jedeme! Ještě nevydechneme a už se rozhlížíme. Před pěti vteřinami nás ani nenapadlo lámat si hlavu místem k sezení. Šlo o jediné – stihnout autobus. Teď se vezeme, kam jsme chtěli. Proč se tak nervózně rozhlížíme? Opravdu se v mysli vyměnily mávnutím vteřiny zásadní přání? Cítíme nespokojenost, protože nesedíme a čeká nás přeci jen dálka. Uf! Paráda! Hned vedle se uvolnilo místo! Sedím!!! Ale co to, nesedím u okénka! A zrovna vedle roztažený chlap a ne svůdná žena. Mysl přešaltuje v další vteřině na další sebedůležitější zájem. Konečně vystupujeme tam, kam jsme chtěli dojet. Nezáříme radostí, vždyť cesta za moc nestála. A ani člověka nenapadne si představit, že tenhle spoj mu jednoduše mohl ujet a všechno by bylo jinak. Byl by nespokojený, tak nějak oficiálně, zatímco takhle není ani o čem mluvit a jeden vlastně neví, proč není v životě převážně veselý, když už se mu daří stíhat nejen autobusy, ale i rodinu, práci, kamarády a tolik důležitou lásku. Možná i ty další stihnuté životní veličiny nenabídnou vždy místo k sezení… Co na tom, že jinak pomohou život udržet pohromadě od narození až do konce.