Abychom se později smáli, nejdřív prožijeme šílený trapas. V tu chvíli nikoho nenapadne, že právě tyhle okamžiky jsou při vyprávěních kamarádům o tom, co se komu stalo, vděčné. Někdo je žádán, ať vypráví, co všechno kde trapného ustál – společnost se baví a on je king. Kdyby se ale měl dostavit nový trapas, třeba hned v tu chvíli, nebral by to. Vtipnost spočívá v rozporu, že ve skutečnosti v reálném čase „trapní“ a tudíž později „vtipní“ být nechceme. Když už ale život trapas přinese, berme ho tak, že: Teď je k pláči, aby zítra byl k smíchu!“

Seděl jsem naproti řediteli velké firmy. Důležité jednání. Mám nový oblek, jsem perfektně oholený. Hodinový monolog o nabídce spolupráce odříkávám s nadšením a bez chyby. Jednání probíhá v hostitelské firmě na Mikulášském náměstí v Plzni. Jde o firmu, která vyvíjela originální sportovní auto. Píše se rok 1995 a moc si přeji získat tuto firmu za sponzora na kulturní projekty. Pan ředitel uznale kýve. Poslední dlouhá souvětí mi jdou z úst a gradují myšlenku, že až sebe dojmu, jak se mi to dneska povedlo. V tom se šťastně nadechnu, řeknu poslední slovo a nosem s úlevou vydechnu.

S vším tím vzduchem z nosní dírky bohužel vyletí také to, čemu se lidové říká „holub“. Stane se to jednou za život. Ale stane! Horší bylo, že „to ono“ dopadlo na vyleštěný masivní stůl a cinklo to. Pan ředitel zaostří zrak. Pak jej zvedne a pozorně se mi zadívá do očí: „Vaší nabídku přijímám!“ – A prstem do té věci cvrnkne, aby to, z čeho jsem měl málem infarkt, přistálo v rohu na zemi a stalo se bezpředmětným předmětem smíchu mého hostitele a při mém pozdějším vyprávění kamarádům i smíchu jejich. Nu, divil jsem se, ale i po tomto nechtěném trapasu jsem zde uzavřel dohodu o spolupráci.

Jsme stále jen a pouze lidi. A kdo svízel u druhých vidí a projeví nadhled, tak ten zná svět…