Poslední letní dny roku 2016 optimisticky prohřály plzeňské náměstí kolem Bartoloměje. S ženou sedneme na terásku kavárny Central a objednáme kafe. Přímo před námi zastaví bílá mercedeska a elegantní ještě ne šedesátník si to namíří do téže kavárny. Pozdravím ho. Je překvapen a pátrá v paměti. Nějaký rok žije v Rakousku a tak se mu mám připomenout. Spustím: „Jsem Richard Langer a na počátku devadesátých let jste mi sponzoroval jednu pěknou akci v kulturáku…“ – „Aha?! Víte, já toho kdysi sponzoroval, ale jakoby to nebylo, lidi na vděk zapomenou v okamžiku, kdy přestanete dávat.“

Po těchto posmutnělých slovech, jinak vesele se na svět dívajícího muže, uzavřeme kratičké setkání potřesením ruky a rozloučíme se. Mrzí mne, že někdo, kdo byl kdysi velkorysý, dnes musel vystřízlivět a dospět k tomu, že to mezi lidmi s vděkem stojí za starou belu. Najednou vidím, jak jsem u něj v roce 1991 stál v kanceláři a líčil mu: „Bez toho vaše firma nemůže být! Jmenuje se to Kabaret za sto let. Scénář Gustav Oplustil. Režie Zdeněk Podskalský. Zpívá Ljuba Hermanová, Dáša Veškrnová, Zora Jandová… Moderuje Pavlína Filipovská! A já jsem ten, kdo to koupil a přiváží do Plzně!“ – Nedořeknu, že jsem to koupil, protože se mi to líbilo a na ekonomiku jsem nekoukal a zatím tak byl v šíleném mínusu. To ale dozajista vyčetl z mé tváře, načež řekl: „Dobře, peníze vám dáme hotově ještě dnes!“ – A tak se mi tenhle podnikatel zapsal do paměti jako muž, který mi vytrhl trn z paty, díky čemuž tisíc spokojených diváků zažilo krásný zážitek a já se díky tomu všemu setkal s Pavlínou Filipovskou, nechajíc se od ní ovlivnit, co se týká moderování bez papíru v ruce, neboť ona byla absolutně geniální, když pár minut předem dostala papír A4 s textem o sponzorech a vše, nonšalantně, na scéně odříkala z hlavy…

Dopíjíme s ženou kafe a tohle si připomeneme. Jeden okamžik, tady před Bartolomějem – a člověk se vrátí časem zpátky, aby doslova vše živě prožil znovu. Z jiného soudku mi Jitka připomene příklad divadelního principála z Prahy, který nám kdysi řekl: „Jej, koukám, že na webu stále máme poděkování sponzorovi, který nám předloni dal půl milionu, vloni jen sto tisíc a letos syčák, nic…“ – Aby dokreslila téma, které ke kávě, tady na terásce, spadlo doslova z nebe. Málokdo si uvědomí, že když sponzor dá peníze divadlu, dává je ze svého. Za tyto peníze může koupit nové firemní vybavení, nové auto, počítače. Když má a dá, je to záslužné donekonečna, byť by příště nedal. Ten, kdo dostane a zapomene na to, že vděk má být trvalý, by mohl na chvíli zkusit podnikat a pak ze zisku sám sebe sponzorovat, aby věděl, jakou hodnotu má každá – jemu věnovaná koruna.

Když jdu dovnitř kavárny zaplatit účet – mávne na mne můj pradávný sponzor. Dokonce mi nabídne místo u stolku. Rozleželo se mu, že jsem ho pozdravil z trvalého vděku. Vycítil, že ve mně všechno, co mi jím podpořená akce v roce 1991 dala, stále je. Byla vidět v jeho očích radost. Asi deset minut jsme si přátelsky povídali. Pak si popřáli hodně štěstí a pevně stiskli dlaně. Jestliže to zatím v těch našich životech vychází tak, že se vidíme jednou za 25 let, příště se potkáme v roce 2041. Nebo už nikdy. O to ale nejde. Není třeba se víc potkávat. Třeba je, aby v tom Rakousku nevzpomínal na domovinu smutně. Aby věděl, že ti, které kdysi v Plzni sponzoroval, z toho minimálně zkušeností, čerpají podnes.