Nebýt toho, že jsem si v roce 2002 zapamatoval tvar pozadí jedné dámy, nezaujal bych při jednání v roce 2003 ředitele pojišťovny a roku 2016 by právě on nevhodil pár tisíc do kasičky Nadace pro transplantace kostní dřeně.

Onoho roku 2002 jsem byl pracovně v kontaktu s firmou, jejíž majitelé pozvali moji rodinu na návštěvu do zemědělské usedlosti kdesi na severu Čech. Dřeli se na tom stavení zasazeném do romantické krajiny, aby jednou měli kde vystavit sbírku obrazů a plastik, jejíž velkou částí byly sochy ženské postavy v životní velikosti a to od mistra Olbrama Zoubka. Při jejich prohlížení se zeptám hostitelky: „Zdá se mi to, že jsou ty sochy tvarovány podle vaší postavy?“ – Abych vzápětí věděl, že: „Nezdá.“

Rok na to dílem jiných cest osudu vstoupím do ředitelny v České pojišťovně v Plzni, tam nad pasáží Čas. Prvně se setkávám s Petrem Firkušným. V rozlehlé pracovně, z níž je nádherný výhled na svatého Bartoloměje, zřím asi půlmetrovou plastiku ženské postavy. Jsem tu teprve pár vteřin a už na ni ukazuji: „Je, to je ale hezkej Zoubek!“ – Čímž pana ředitele dostanu: „Koukám, že jste znalec! Jedná se totiž o netradičního Zoubka a málokdo to na první dobrou pozná!“ – Pokrčím skromně rameny, abych si tohle zdařené antré nezkazil a víc to nerozmazávám. Konečně – ani by se nehodilo říct: „Ale to já poznal podle toho zadku! Poněvadž tu paní, co mi vyprávěla, že stávala mistru Zoubkovi modelem, tak tu znám!“ – Podstatné bylo, že jsem si pana Firkušného získal a pojišťovna se stala sponzorem mých akcí.

Brzy se z nás stali kamarádi. Obdivoval jsem Petrovu filozofii, kdy celý život poctivě makal v pojišťovnictví a vše, co vydělal, zodpovědně investoval, aby jednoho dne přišel na to, že má tak velkou rentu, že může své atraktivní místo ředitele uvolnit jinému zájemci, který na pracovním trhu není využit. Petr mi vyprávěl, že si spočítal, že není důležité umět peníze kumulovat, ale taky utrácet: „K čemu by jinak, Richarde, byly?“ – A tak se ani ne v pětapadesáti rozhodl přestat makat na poctivém vydělávání a investování a naopak začal „makat“ na smysluplném utrácení za cestování po světě a také na podporování umění a charity.

Naše přátelství má v posledních letech „vzdálený charakter“. Petr s manželkou Mirkou projel kdekterý světa kout. Vždy na vlastní pěst. Křížem vzali Sýrii, Kubu, USA, Mexiko, Vietnam, Indii, Island… Nedávno se sám ozval, že když už jsou nějaký čas doma a čte, že moderuji v Besedě benefiční akci Nadace pro transplantace kostní dřeně, že by se rád k podporování dobré věci přidal. U vstupu byla vystavena průhledná kasička s logem nadace. Do příchodu Petra Firkušného zela prázdnotou. Sáhnul do kapsy a naprosto samozřejmě do jejích útrob vhodil první počin v podobě několika tisícovek. Pak se přidali další. Radostí si „sednu na zadek“. A když se mě lidi ptali: „Kdo to je?“ – Vyprávím, jak jsem před 13 lety podle „ženského pozadí“ při pohledu na půlmetrovou sošku identifikoval sochaře Olbrama Zoubka a Petra si tak získal. Člověk by neřekl, jak je někdy zadek důležitý…