Jako externista působím v několika médiích. V televizi „Plzeň TV“ mám mladičkou kolegyni – stážistku – jménem Tereza. Zrovna jsem jí potkal a bušil si pěstí do hlavy: „Co jsem ti to jenom chtěl říct?!“ – Naznačujíc, že mám pro ni postřeh k její práci. Ona dychtivě litovala, že si nemohu vzpomenout. Nabírá zde profesní zkušenosti a ráda by znala i můj názor, jak její práci vidím. Pak si vzpomenu, ale začnu omluvou: „Nezlob se, že si dovolím mít postřeh – třeba o to nestojíš…“ – Ale ona: „Jéj, jsem ráda! Jen povídej!“ – A tak jsem spustil: „Terezo, viděl jsem tvůj pořad a všiml si, že chvíli jsi naprosto osobitá, srdečná, svá a pak zase jakoby univerzální, neosobní, byť profesionální. Měla by sis vybrat, buď taková nebo maková, ale mně se líbíš víc osobitá než univerzální moderátorka…“ – Kývala a byla ráda, že jsem otevřel téma, kterým se denně zabývá: „Já bych raději byla osobitá, víc mne to baví, ale v médiích, kde jsem byla na stáži, cítím, že jsem spíš směrována do role univerzální moderátorky…“

Povídali jsme si dlouho. Upřímný zájem začínající kolegyně čpěl poctivou snahou přijít věci na kloub: „Mám být v projevu moderátorky víc svá nebo se držet standardů?“ – Já to vzal ale z druhé strany: „Terezo! Když budete svá, bude vás to víc bavit. Budete ale také mít víc kritiků. Jasně, také obdivovatelů. Skvělé bude, že nebudete nemastná neslaná. Pozor ale! Budete, všeobecně za celou republiku vzato, z pohledu všech médií - některým kolegům trnem v oku! Jakmile zjistí, že jste osobitá a pokud dokonce čas ukáže, že máte potenciál uspět, budou vám házet klacky pod nohy. Zatímco, pokud budete neosobitá, když to řeknu nehezky, ale nemyslím to tak – průměrná – pak nikoho neohrozíte a zařídíte si v různých médiích věčnost a klid k trvalé práci. Musíte se rozhodnout, kterou cestou jít.“

Nevím, zda jsem Tereze poradil dobře. Já se kdysi rozhodl pro cestu „svou“ a právě proto stále musím od mnohých kolegů poslouchat, jak svou práci neumím. Stále se dovídám, že někteří moderátoři – z celé ČR, volají těm, kteří mi dávají zakázky, ať se na mne vykašlou, že oni jsou lepší. Vlastně je zázrak, že když se nikam necpu a nijak nereaguji na takové házení klacků pod nohy, že stále ve své profesi funguju. Asi je to tím, že vím, že život není nekonečný a každý pracovní den je součástí života a má svou hodnotu a měl by mne bavit a bavit mne může jen tehdy, když je mi dobře u srdce.

Tuhle jsem dostal nabídku moderovat slavnostní večer tradičního veletrhu. Ptali se: „A moderoval byste i dopolední zahájení? Každý rok nám to dělá jeden moderátor z Plzně, ale třeba byste to vzal vy?!“ – Poděkoval jsem za večerní akci a z dopolední se omluvil slovy: „Nerad bych kolegovi, zvlášť když je také z Plzně, bral chleba!“ - Ono být „svůj“ nestačí jen být takovým na scéně, ono to pramení někde z podstaty člověka samotného. Na první pohled dost nepraktická vlastnost, ale jsou i ti zadavatelé práce, kteří uvažují stejně a pokud na ně člověk narazí, bývá spolupráce trvalá a není nad radost z pocitu důvěry :-)