Česká televize není přehlédnutelné médium. Když jsem dostal nápad uspořádat soutěž zamilovaných párů s názvem „Láska roku“, prvním osloveným médiem byla právě veřejnoprávní televize. Toho času jsem dostal starý vojenský kufr z první světové války po dědečkovi Aloisovi, v němž bylo nemálo rodinných dokumentů a hlavně v něm byly i milostné dopisy Aloise a Růženky. Po pár řádcích vím: „Uspořádám soutěž, kde nepůjde jen o krásu fyzickou, ale i krásu milujících se bytostí.“ Tak vznikl námět, se kterým jsem roku 2003 zaklepal na dveře České televize.

Osud mi přihodil situaci, kdy jsem se dostal na pět minut k řediteli Jiřímu Janečkovi. Chrlím páté přes deváté a na stole generálního ředitele nechám složku s nápisem: „Láska roku“. Za pár týdnů se televize ozve, majíc dvě podmínky: „Abychom měli jistotu, že to dobře dopadne – zvlášť, když to chcete jako autor moderovat sám a my nemáme s vámi zkušenost – bude to režírovat pan Ivo Paukert. No a pak ještě je důležité, abyste sehnal sponzory na úhradu výroby v řádech mnoha sta tisíců korun…“ – Otřu orosené čelo a dám se do práce. Od velké režisérské legendy Ivo Paukerta obdržím pozvání k němu domů na kafe. Sedím na židli, kde připravoval scénáře s Markem Ebenem. Hlučný kávovar znal nejeden člověk z branže, který sem chodíval spoluvytvářet zábavné pořady podepsané jménem Paukert. Oslněn profesionalitou Pana režiséra vložím do shánění sponzorů všechny síly a nemalou částku dám dohromady. Uf :-)

Zpaměti se naučím komplet scénář, jména všech 32 soutěžících a řady účinkujících – například Jana Kanyzy a Hany Maciuchové. Jediné, co neříkám zpaměti a tedy čtu, je úryvek z dopisu dědy Aloise babičce Růžence. Byl napsán v roce 1924 a i dnes je prozářen silou lásky, touhy, něhy a úcty. Díky všemu pracovnímu vypětí se povede od nápadu přes přípravu a natáčení pořad v polovině ledna 2004 na ČT 1 odvysílat. Největší radost mám, že v něm zazněl úryvek z milostného dopisu dědy Aloise babičce Růžence, kde se také píše, jak teskně hledíval k věžím žamberským a zazní i jméno rodné vesničky mé maminky „Bořitava“, kde to považuji za nejkrásnější místo na světě.

Vedlejší efekt - že jsem následně dostal zakázku na moderování více než 150 dalších pořadů České televize v letech 2005 až 2008 - byl příjemný, ale nijak jsem ho zvlášť neprožíval a dále jsem také neusiloval o pokračování spolupráce, pokud by neměla vyplynout sama od sebe. Podstatné pro mne byly dvě věci, které mi zůstaly v srdci. Jednak oživění lásky Aloise a Růženky, čímž jsem jejich citům dávno po jejich smrti dal zase pár vteřin intenzity a to na pozadí jména milované Bořitavy a jejího zviditelnění. A pak také příhoda s panem režisérem Paukertem, kterou při vzpomínce na velkého Člověka, dávám kamarádům k dobru.

Seděli jsme s panem dramaturgem v kuchyni u pana režiséra Paukerta. Pijeme kafe, přemýšlíme o scénáři a tu se dramaturg zeptá: „Pane režisére, koupil jsem si drahé wc prkénko a ono mi doma nejde na mísu, nechtěl byste ho? Stálo osm stovek!“ – Pan Paukert přitakal: „Dones ho, namontuj ať vidím, jak bude záchodu slušet a uvidíme!“ – Příště se milý dramaturg hodinu a půl rozčiluje na oné místnosti: „Pane režisére, co to máte tady za rouru?! Nejde mi to přimontovat!“ – Leč nakonec opocen a znaven zajásá: „Pojďte se podívat! Mám to!“ – Pan režisér mezi futry nakoukne: „Hm, nějak sem to prkénko nesedí, dejte ho zase pryč!“ – Pan dramaturg při představě, že se s tím bude zase mořit, nešťastně nabídne: „Tak vám ho nechám za stovku!“ – Oba si plácli a bylo.

Co všechno člověk získá za zážitky, když se porochňá ve starém kufru po dědovi a přečte si dávný zamilovaný dopis…