V době, kdy jsem ještě sledoval večerní televizní zprávy, dával jsem si k tomu gáblík a využíval tento čas k přešaltování z celodenního shonu k nadcházejícím poklidným hodinám. Nedocházelo mi, jak nezúčastněně se nechávám „krmit“ zprávami o neštěstích druhých. Až teprve v roce 2006, když se láduju čímsi dobrým a koukám u toho na bednu, mi docvakne, jak některé televize necitlivě jakoby zúčastněně dramatizují osobní tragédie lidí, které neznám a tak vlastně nemám důvod nechat do sebe prosáknout tíhu jejich neštěstí - zatímco „hezky napínavý čas zpráv“ u večeře a bedny uteče a další program večera je na spadnutí. Teda dosud mi to nedošlo, ale až toho večera, kdy koukám na reportáž ze smrti utopeného kamaráda Radima v Egyptě, mne přejde chuť večeři dojíst a zprávy dokoukat. Od té doby televizní noviny těch televizí, v nichž dominuje dramatizování neštěstí lidí pro účel zajištění sledovanosti, nesleduji. Než se ale tohle stalo, přihodilo se mi něco docela jiného. Čím jsem starší, tím pociťuji jakousi senzitivnost. Věřím, že se to děje v každém člověku a záleží jen na tom, kdo to v sobě nechá rozeznít a kdo nikoliv.

Radima jsem poznal v roce 1997. Byl spolumajitel velké firmy na 3D reklamu. Jezdíval jsem za ním do Brna i Prahy, kde měl pobočku. Byl stejně starý a měl podobné vidění světa. Rozuměli jsme si a spolupracovali dobrých devět let. Byl to on, kdo si mne najímal na moderování celoplošného finále soutěže reklamních agentur „Hvězda 3D reklamy“. Byli jsme přátelé, ale najednou cítím, že základem našeho kamarádství je pouze práce, třebaže založená na důvěře a respektu. Přišlo mi to líto a tak jsem jednou při projíždění Prahou, kdy byla se mnou i dcera Markéta, dostal nápad se u Radima zastavit - jen tak.

„Co máš na srdci, Richarde?“ – Udivuje se Radim, že se bez objednání ukážu v sídle pražské pobočky jeho firmy. „Radime! Na srdci nemám nic! Něco mi ale říkalo, že se u tebe máme stavit. Nerušíme?“ – „Kdepak!“ – A už si nás vede do zasedačky. Přes žaluzie štěbetají sluneční paprsky němou písničku, na stole voní káva a mi si hodinu naprosto nelogicky na úkor pracovní doby povídáme o životě. O láskách, snech, zkušenostech a rodinách. Pak se rozloučíme a on dá Markétce na památku malou firemní baterku s kličkou, aby si mohla kdykoliv zatočit a posvítit na co bude chtít. Markétě je jedenáct a má tyhle sarapatičky ráda. Ihned dá baterce jméno: „Radimka“.

Za tři týdny se dovím z televize, že se Radim utopil v Egyptě. S dcerkou se na sebe podíváme a vybavíme si Radimovo divení: „My fakt nebudeme pracovat? My si fakt budeme jen tak povídat?“ – Aby nám z toho vyšlo jediné – že jsem měl podvědomé nutkání se s ním rozloučit, aniž jsem to mohl jen tušit. Poprvé po devíti letech přijedu jen tak k Radimovi a jen tak si povídáme a jen tak dostaneme dárek, který ne náhodou není z těch, co brzy přestanou fungovat, protože se jim vybije baterka. Stačí zatočit kličkou a baterka svítí. Máme ji doma už deset let a mně se tak po celou dobu rozsvěcují v mysli vzpomínky na kamaráda, jehož skon mne oprostil od sledování televizních novin plných tragédií a neštěstí, abych v ušetřeném čase sedal k počítači k práci, která mi pocit štěstí dopřává. Možná tím ctím jeho památku, majíc nablízku „Radimku“, kdyby vypli světlo…