Když už na člověka čeká důležitá práce, pořádně se připraví. Mám rituál – horká sprcha, nabělená košile, kravata, oblek a šup na jednání. Vše klape, když tu píchnu zadní pneumatiku. Do toho lijavec. Čas kvapí. Do výměny kola se pustím bez odkládání. Snažím se neušpinit oblek. Daří se. Když tu sundám prázdnou pneumatiku a auto se začne naklánět na bok. Hever pod ním tancuje jak baletka, otáčí se, vyklání a jednoznačně dává najevo, že co chvíli se auto zbortí. Zády se opřu o bok vozu, abych ho podepřel. Oblek neoblek! Vytahuji mobil a volám o pomoc.

Po dvaceti minutách je zřejmé, že schůzku nestihnu. Beztak jsem od šmíru a promoklý deštěm. Zbývá jen zachránit auto, aby nepadlo na bok, neodřelo si dveře a nepoškodilo nápravu. Konečně přijíždí pomoc z nedalekého pneuservisu. Dva chlapi se dají do práce a já zatím na chodníku nadávám na nekvalitní hever. Tu mi ale jeden z pomocníků sdělí: „Pane! Hever je v pořádku! Jen jste ho dal vzhůru nohama!“ – Když jsem za hodinku přijel do pneuservisu pro opravené kolo, sličná pokladní se smála pod důlky v tvářích, pokoukávajíc po ostatních, kteří se na můj účet taky culili. Bylo jasné, že se tu rozkřikla historka o nešikovném řidiči, který neumí ani vyměnit kolo u auta. V tomhle smyslu jsem asi teda doopravdy „pátým kolem u vozu“, ale myslím, že nebýt deště, nebýt čisťounké bílé košile, nažehleného obleku a očekávání důležitého jednání, nepíchnul bych. Protože když už, tak už. A pokud „už“, tak potom triviální věc, jako je hever, podsunu pod auto opačně…

Nicméně zase aspoň zafungovalo to, co k těmto situacím patří. Úsměv lidí, kteří mojí nešikovnost vidí. Jasně, když doma něco vyrábím v dílně a povede se to, to nikdy nikdo neuvidí. Takhle jsem pro dané „publikum“ věčný nešika. Jenže i to má velké výhody. Když jsem přijel do pneuservisu příště, nemusel jsem z kufru vyndávat kola k výměně. Pracovník servisu, jen co mne spatřil, přiskočil: „Nechte to být, ať si neublížíte!“ – Připomnělo mi to jednoho z mých švagrů. Dávno tomu, co natíral doma okenní rámy takovým způsobem, že se skla musela poté vyměnit za nová. Myslel jsem, že ho to mrzí, ale dneska chápu, že když ho poté 25 let nikdo k natírání oken v rodině nepustil, něco to do sebe má. Když „už“, tak prostě „už“ a se vším všudy :-)