Autorské divadlo „Naši přátelé“, které jsem založil s kamarádem Markem a živil se s ním pod Orlojem doslova na dlažbě na jaře 1990, skloňuji v mnohých vyprávěních stále dokola. Tam se zrodila touha nezávislosti, chuti ihned vyzkoušet, jak lidi na naše nápady reagují.

Původně jsme na dlažbu nechtěli. Snili jsme o divadlech, ale nikdo nás nekoupil, vždyť po revoluci měla divadla dočasný úbytek diváckého zájmu. Zprvu nás nenapadlo si divadla pronajímat a tak, než skončit s divadelnickým živobytím dřív, než jsme začali, šli jsme raději hrát na ulici. Nutno vysvětlit, že v březnu 1990 bylo něco nevídaného předstoupit před davy lidí shromážděných pod Orlojem. Československo na něco takového nebylo zvyklé a my vsadili na atraktivitu neokoukaného, nečekaného, nadšeného a romanticky bláznivého. Byli jsme prostě první porevoluční pouliční divadlo v ČR. Jen co zakokrhal na Orloji kohout, využili jsme přítomnosti stovek lidí a oháklí do bílých obleků spustili: „Máte to štěstí, že mezi vás přišla skupina komiků a básníků Naši přátelé! Uvidíte levitaci člověka ve vzduchu!“ – A přímo dole pod Orlojem jsme půl hodiny parodovali mágy.

Na první víkendová vystoupení jsem jezdil z Plzně do Prahy stopem. Brzy jsem si mohl dovolit vlak a kromě toho jsme si záhy s Markem každý večer dopřáli bohatou večeři v Kunraticích v hospodě U Zavadilů. Přišli jsme s igelitkou plnou peněz. Ty jsme nepočítali. Po večeři, která pravidelně čítala dvě porce sekané s bramborovým salátem a sedmičku bílého, necháme servírku, ať si do patřičné částky s tašky vybere a zbytek drobáků vysypeme na stůl a od oka rozdělíme na dvě půlky – jednu z hromádek jsem poté přivezl domů do Plzně jako výplatu.

Vše se dařilo, ale něco nás přeci jen mrzelo. Kamarádi se nám smáli, že jsme skončili „na dlažbě“. Vůbec nevěřili naší verzi vidění situace: „Ale my na dlažbě začínáme!“ – I vsadili jsme se o litr bílého, že do konce roku 1990 s naší levitací vystoupíme v Československé televizi. I co se nestalo. Na ulici s příchodem léta přibyla další pouliční divadla a chuť lidí házet peníze do klobouku zmírnila. Už jsme nevydělávali dva tisíce denně, ale jen dvě stovky. K tomu jsme začali ztrácet hlasivky. Skoro jsme chtěli uznat prohranou sázku, když tu šel kolem proslulý televizní dramaturg František Polák a jen co spatřil „levitaci člověka“, pozval nás na konkurs do pořadu „Možná přijde i kouzelník“. To se dělo příští týden na Václaváku v jakémsi baru za přítomnosti režiséra Zdeňka Podskalského, zpěváka Jiřího Korna a showmanů - mistrů Kaisera a Lábuse. Za pár dnů už frčíme do Tábora na třídenní natáčení a pak máme štěstí, že patnáctý díl pořadu odvysílají jako hlavní zábavný pořad pár hodin před půlnocí na Silvestra 1990 a my s Markem vyhrajeme litr vína, který jako tehdy nerozluční kamarádi, jak jinak, vypijeme spolu. Zatímco ale naše „levitace“ byla na programu až v devatenácté minutě pořadu, my měli v sobě litránek vína už v minutě desáté. Mezi psaním těchto řádek, jsem na internetu našel odkaz na tenhle pořad zde: https://www.youtube.com/watch?v=mc7VwwB0edI - a znovu tak prožil trému a radost z prvního televizního počinu, který vznikl díky sázce o víno :-)