„Co říkáš, že bych jela s Šárkou do Itálie na brigádu?“ – Prohodila Jitka, toho času už druhým rokem manželka, když jsem si balil bágl na moji brigádu v Německu, abych na střechách vydělal na prodělek naší agenturní činnosti, když nás vyšplouchla jedna slavná zpěvačka. Událo se to v roce 1992. Když Jitka dodala: „Šárka má v Itálii tetu a ta má bar kdesi u moře, ale asi to nedopadne! A pokud, tak kdoví kdy…“ – Hrdinně jsem souhlasil a odjel si odpracovat finanční ztrátu na vysoké střechy v Mnichově.

Jen co se po 6 týdnech vrátím domů, byt v Borské 15 prázdný a na stole lístek: „Jsem v Itálii. Jedeme se Šárkou do Caminie a vrátíme se na konci léta. Snad něco vydělám, abys mohl s Markem hrát nadále divadlo…“ – Ve schránce najdu dopis. Uvnitř pohlednice vesničky Caminia a na ní napsáno: „Stýská se mi! Kdy se uvidíme?“ – A ještě v obálce cosi jezdí sem a tam. Je to kamínek z Caminie, prý pro štěstí. Vezmu ho do dlaně a nepustím příštích několik dnů. Jsou to dny, kdy za Jitkou vyrazím do Itálie stopem. Nejdřív ale v bance uhradím všechny agenturní dluhy, abych byl rázem o 60.000 korun v Německu vydělaných, lehčí. Fajn. Nikomu nic nedlužím a vzhůru do světa! Cestou promyslím co dalšího podnikat, jak vydělávat na divadlo s kamarádem Markem provozované a hlavně brzy uvidím Jitku, po níž se mi za 6 dlouhých týdnů stýská, že darmo mluvit.

Cestou z Německa jsem přes noc nespal. Nyní navečer vyrazím vlakem a pak nespím při nočním stopu přes Rakousko. Do Itálie mne nechtějí vpustit, protože mám jen 40,- marek – vlastně jediné peníze, co mi zbyly po zaplacení dluhů. Dokonce mi vzali pas. Bylo horké poledne. Rozruch na přechodu způsobili dva Poláci při pašování cigaret. Nenápadně se zvednu, popojdu do otevřené budky, vezmu pas ze stolu a volným krokem zmizím za horizontem. Kdybych utíkal, všimli by si toho, takhle jsem šel lážo plážo a dostal se do vysněné Itálie. Na mapě jsem našel dvě Caminie. První na severu, druhou dole v Kalábrii. Jitka říkala: „Je to tam asi dva dny cesty“ – Z čehož soudím, že jde o Caminii jižní. Před Římem mne chce znásilnit starší manželský pár, ale uteču mu. Chci se na parkovišti vyspat, jsem ovšem svědkem tajné noční překládkové akce mezi kamiony. Honí mne po parkovišti a nakonec hodinu drží a já se modlím o život. Když je po všem a noční parkoviště osiří, pustí mne. Dole na jihu mi zase zastaví maník s odrbaným Golfem, aby sjel z dálnice a zabočil do opuštěné továrny. V kapse mám připravený nožík zvaný „rybička“, rozhodnut se bránit na život a na smrt. Nic se však nestane. Po chvilce vyčkávání se vrátíme zpět na dálnici a poté mne zaveze dalších 150 km jižně, aby se rozloučil a vrátil zpět do výchozího místa. V Caminii jsem po třech nocích, kdy jsem nespal. Na skále nad vesnicí vezmu do ruky pohlednici, na níž je šipka: „Tady bydlíme!“ – A za chvíli na tomtéž místě klepu na dveře. Dáme si pusu, padnu do postele a dva dny spím.

Na place onoho baru „Mediterr neo club“ dělají Šárka s Jitkou s partou Italů. Na první večeři utratím všech 40 marek jenom tím, že pozvu kuchaře a číšníky na panáka. Diví se, že Čech, kterého tu v roce 1992 vidí jednou za uherský rok, je větší grand než turisté z Německa. „To je u nás normální!“ – Se suverénním výrazem vysvětluji stav věcí, abych se dověděl, že se stávám jejich kamarádem a příští týden jsem zde na stravu a pití host. Ostatně všichni se ke mně chovali hezky a vzdávali mi úctu: „Tak bohatej, že dává takové spropitné a současně skromnej, že jezdí stopem!“ – Všichni mladí číšníci a kuchaři měli auta a motorky, na rozdíl od nás a našich mladých vrstevníků u nás v Československu. Nechápali, proč bych jinak jezdil stopem, než, když bych nechtěl zažít dobrodružství. Že jsem neměl peníze, jsem neříkal, ale těšil jsem se, až se nám v Československu začne všem víc dařit, abychom mohli do Itálie každý rok zavítat a bezstarostně si sednout do baru na břehu moře a nepočítat, kolik stojí kafe. Už řadu let se to daří a je to nádherné.