Počátek devadesátých let byl pro mne nejkrásnější z novodobé historie republiky tím, že všechno bylo skvělé. Byl jsem omámen demokracií a věřil i tomu, co nebyla pravda. Pocházejíc z rodiny, kde čestné slovo mělo váhu, jsem ani v nejmenším nepodezíral ty, kteří veřejně hlásali dobro zemi, přičemž se na její úkor kapsovali. Časem se i pěstěná naivita otupí a jedním z kamenů, na nějž má kosa padla, byla z dnešního pohledu totálně bláhová historka - jak jsme s kamarádem na své náklady natáčeli televizní kulturní revue a mysleli si, že stačí, aby se to povedlo a televize nám urve ruce.

Když historky vznikají, do smíchu nebývá. Ani radost ze získané životní zkušenosti nepřichází hned. Vše ale do času. Dneska si pískám, že jsem tím vším prošel. Do jisté míry naivní zůstávám nadále, ale plánovaně, abych se neošidil o věčné těšení se na všechno, co mne čeká. Připadám si jako provazochodec držící balanc pomocí tyče. Na jedné straně minulost, na druhé straně tyče budoucnost. A krok vpřed po provazu to je to „teď“. Aby provazochodec nespadl, v mém případě, aby mi nespadl řemen života, dívám se dopředu stejně vyváženě, jako dozadu. A hle, dneska jsem si to špacíroval v Plzni kolem Divadla pod Lampou a vzpomněl na otázku novináře Jiřího X. Doležala: „Myslíte si, že je bobr adhezivní?“ – Kterou mi položil v roce 1994 ve svém suterénním bytě v Praze, když jsme s kamarádem nejen u něj natáčeli jeden z nevysílaných dílů našeho kulturního magazínu nazvaného „Veselý Langer“ podle našich příjmení (Marek Veselý a Richard Langer).

Naše radost z odváděné práce nadchla i tohoto nezaměnitelného novináře, zvlášť poté, co z čista jasna přestal odpovídat na naše otázky a naopak se sám bez ladu skladu zeptal: „Je bobr adhezivní?“ – Netuše, že mám dopravní průmyslovku v Plzni, kde jsme adhezi brali, nebo-li v rámci železnice „přilnavost kola ke kolejnici“. Nikdy v životě jsem žádnou vědomost získanou na dopravce profesně neužil, až tam: „Ano, pokud jede bobr ze svahu zadkem napřed a drápem ryje do hlíny, je silně adhezivní.“ – Následovala otázka, odkud mám povědomí o adhezi a jakmile řeknu: „Ze SPŠD Plzeň!“ – Jiří X. Doležal ožije: „Tam mám kamarády v Divadle pod lampou!“ – A než se nadějeme, přestože je načatá noc, sedáme do tří aut a vyrážíme do Plzně. Vše natáčí tehdy studující kameraman Jakub Dvorský (syn slavné herečky) a já mám doma z toho schované fotky, jak s kamerou pročesáváme náladu nočního dění Divadla pod lampou v Havířské 11.

Když jsme onoho roku 1994 „ukecali“ jedno televizního dramaturga, aby se na náš sestříhaný pořad podíval, nesmírně se bavil a notoval si s námi: „Kluci, je to super!“ – Pak se zeptal, kolik dostane do kapsy, když to celoplošně pustí do éteru. My naopak čekali honorář - stálo nás to dost desítek tisíc a strašně práce. Nu, tím to skončilo. Vlastně jen usnulo. Dnes, když míjím místo, kde jsem zažil bujarou noc s kamarády a osobitým novinářem, nelituji, vždyť jinak bych tu noc spal a kdo ví, jaký sen by se mi zdál.