Vedle klávesnice mi zas tak náramně voní káva. Prostě pohoda. Sednout a začít psát. A proč ne o pohodě ve vztahu, který má nebo nemá předmanželskou smlouvu. Téma k psaní je otázkou nápadu a nápad čerpá z inspirace. Ještě než jsem sedl k počítači, bavila se dcera s ženou o jednom filmu a já bezděky dodal: „Jo, na scénáři spolupracoval náš kamarád z dávných časů!“ – A hned si vzpomenu, že tehdy studoval scenáristiku a v ledasčem jsme na našem pradávném autorském divadle spolupracovali. O to ale nešlo, jako o vzpomínku na situaci, kdy jsme tehdy jeli s Jitkou po Praze našim autem a tohoto budoucího a dnes úspěšného scénáristu vezli na zadní sedačce. Na tu dobu jsme měli auto poměrně nečasté a on smutně prohodil: „Na takovej bourák se nikdy nezmůžu!“ – Čímž mne zarazil, poněvadž nikdy netruchlím nad tím, co nemám a když něco fakt chci, tak se o to pokusím a pokud to dopadne dobře fajn, pokud ne, i pokus a snění je život, který přinese díky tomu zkušenost nebo jiné možnosti. Naštěstí doba pokročila a dneska si nejenom scénárista může dovolit daleko výraznější bourák, pokud ale mezitím nezměnil priority.

Budu ale psát o předmanželské smlouvě, ne o dávném kamarádovi. Jeho podíl na dnešním tématu nekoresponduje jen s marným povzdechem, ale i s další větou: „Cože, tys to auto klidně napsal na manželku? Co když se rozvedete?!“

Marně někomu vyprávět, že peníze a majetek je jedna věc a láska a důvěra druhá. Vím, jak lásky končívají. Ano. Ale ono riziko současný upřímný prožitek lásky podtrhuje a dělá z ní lásku proniknuvší do celého těla i duše. Vím, že když člověk nemá miliardu, že nemůže soudit, jak se pojistit proti zlatokopkám. Vím ale také, že jsem rád, že jsem nemusel takovou problematiku řešit, protože jsme se kdysi brali oba s kapsami prázdnými a jediné, na čem stál na začátku náš manželský vztah, byla upřímná láska. Vím, že narodit se do bohaté rodiny, mluvil bych jinak a nedocházelo by mi, o co jsme ochuzeni, stejně jako když nemám miliardu, nedochází mi, o co je náš vztah ochuzen, protože mám bytostný dojem, že máme v zásadě všechno, co nás činí šťastnými.

Předmanželská smlouva je pro mne něco, co bych osobně neskousnul a proto jsem rád, že se mne netýká, přičemž chápu ty, kterých se týká a uzavřou ji. Pokud po hromadě let ještě dneska vidím vyděšenou tvář kamaráda, jak říká: „Cože, tys auto klidně napsal na ženu? To máš teda důvěru?!“ – Nedodajíc: „Cože, ona tě každého večera zahrne něhou? To má teda důvěru?!“ – Nebo v dalších letech: „Cože? Ona se o tebe stará, když je ti zle? Když ti něco nevyjde, stojí při tobě?!“ - Jednoduše jsem rád, že jsem mohl zažít normální lásku, bez myšlení na majetek, který když přijde, je pouze daní z toho, že se máme dobře, nic víc.