Její spolužačky snily o vystupování před kamerou a ona to zažívala každé úterý po dobu tří let jen proto, že její táta to měl za práci a její účast na jeho profesi pouze vyplynula. K tomu natáčení na festivalech, kde si podávali ruce slavní z tuzemska i světa. Tak jako pro její spolužačku bylo samozřejmé sedět v létě na chatě u táboráku se sousedy z vedlejších chat, bylo pro Markétu normální sedět u grilu s Janem Čenským, tančit s Miroslavem Donutilem nebo půl večera u jednoho stolu soukromě debatovat s jedním ze tří mušketýrů – D´Artagnanem - čili Michaelem Yorkem. Až jsem dostal strach, že chytne afekt a já si celý život budu vyčítat, že jen tohle formovalo její povahu. Naštěstí silná vazba na normální podobu štěstí - kdy jsme Markétce nakazovali, aby prokazovala stejnou úctu nejen slavnému herci, ale i hotelovému vrátnému, uklízečce, traktoristovi a prostě všem lidem, kteří svůj úděl slávy nebo běžného života nesou čestně – zafungovala. Naopak nás dcera ještě vyškolila, jak jsme si ani nedovedli představit. Ona nakonec formovala nás…

Během dceřiny základky jsme společně vyhráli casting na moderátory týdenního pořadu o programech České televize zvaného „Čétéčko“. S herečkou Činoherního klubu v Praze Ladou Jelínkovou každou neděli odpoledne na ČT1 hrajeme „televizní rodinku“ čítající mámu, tátu a dcerku. Dle scénáře jsme sedávali před „bednou“ a těšili se, co televizní týden přinese, prokládajíc to rozhovory s herci, režiséry a vůbec protagonisty seriálů, filmů, dokumentů, soutěží a zpravodajství. Natáčelo se ale v úterý. Markétka tudíž tři roky nebyla v úterý ve škole. Některé učitele tak za školní rok ani nepotkala. Měla individuální přístup a musela vše dohánět učením v autě, po šatnách, kostymérnách, zákulisích za kamerami a reflektory. Jako po dobrodružství lačné dítě všechno snášela pohodově a já měl možnost si intenzivně s dcerou stovky a stovky hodin povídat o životě na našich cestách za natáčením. Byl rok, kdy se mnou najezdila za společnou moderátorskou prací 15.000km. Hodně jsme se sblížili a místo toho, abych pro práci na ní neměl čas, jsme na sebe měli času až dost. A neopomenu ani vedlejší efekt, že mne na všech těch natáčeních a festivalech ohlídala před herečkami, zpěvačkami a moderátorkami, když večer na rautu, zrovna když mne jedna provokovala širokým výstřihem, Markétka řekla: „Ale tatínku, kam to koukáš? Maminka ti přece říkala, že máš koukat brzy jít spát! Tak jdeme!“

Pak přišel čas, kdy náš společný pořad skončil a Markéta už tak jako tak při přestupu na gympl nechtěla víc natáčet a dokonce mi jednou sama řekla: „Je to krásná práce, ale jsem vděčná, že jsem ji poznala a vím díky tomu, že ji dělat nechci. Moje spolužačky, které toužily být před kamerou, svou touhu nemají praxí podloženou…“ – Budiž. Já šel také jiným směrem, než chtěl můj táta. Dobře. Proč se ale Markéta na gymplu rozhodla tajit svoji televizní minulost? Během chvíle se fyzicky změnila z holky ve slečnu, ale podoba mnohým kohosi z obrazovky připomínala: „Nejsi ty ta…?“ – Ptávali se v prváku a ona kroutila hlavou: „Nejsem…“ – Jakoby se styděla za to, co dělala. Dlouho se nám nesvěřila, až to z ní jednou vyjelo: „V devítce jsem měla na vysvědčení samé jedničky a jen v jednom předmětu mezi jedničkou a dvojkou. Poprosila jsem o vyzkoušení, abych obhájila jedničku a učitelka mi řekla – tobě dvojka neuškodí, vždyť jsi pořád v televizi!“ - Uznal jsem tenhle argument a dodal: „Není důležité, jakou známku máš, ale co doopravdy znáš.“

Celý gympl Markéta ve škole o své televizní minulosti mlžila a dokonce nikomu ani neřekla, že s tátou, pro radost z upřímného rozhodnutí, jednou za rok, společně moderuje finále projektu cena Ď v Praze a to vždycky na scénách Národního divadla. Jde o náš životní projekt, po jehož boku vyrostla. Nechtěla si nechat ujít naší společně prožívanou soustředěnost při moderování ve vzácném prostředí, na čemž celá naše rodina tolik let produkčně maká. Až jednou ve čtvrťáku na den konání finále ceny Ď připadl termín výletu její třídy do Prahy. Omluvila se na gymplu z rodinných důvodů. Nelhala. Řekla: „Budu s rodiči také v Praze…“ – Ale kde, co a jak, to mlžila. Zpravodajské kamery České televize večer odvysílaly reportáž z Národního divadla a pan učitel, který byl s žáky v Praze, Markétě napsal: „Už znám ty rodinné důvody!“ – Markéta obratem poprosila, aby si to nechal pro sebe a nikomu to na gymplu neřekl. On to slíbil. Pak udělala maturitu. A teprve pak, když opustila školní lavice, zašla za třídní učitelkou a ředitelkou školy a pozvala je na finále ceny Ď do Prahy. Obě přijely a díky jejich bývalé žačce osobně stály na scéně vedle mistra Karla Gotta, zažily aplaus a upřímný úsměv Markéty, která ty chvíle se mnou moderovala. To byla její antiprotekce v praxi. Naše generace se musí od té mladší hodně učit.