Zapomínáme, zapomínáme a „životní moudra“ podle potřeby užíváme. Jednou tak, jindy jinak. Vždycky ale, abychom na pozadí příběhu druhých našim moudrem vynikli. Když jsme bez peněz, druhým na adresu jejich rezatého křápu říkáváme: „Ale co! Hlavně, že to jezdí!“ – Pak nás život posune dál a když se materiálně poštěstí, přesedneme do aut dražších a se sešlápnutým plynem tak, jak akcelerace katapultuje fáro do silnějšího sebevědomí, na adresu druhých už neříkáme: „Hlavně, že to jezdí!“ – Ale: „To se ti divím, že si nekoupíš něco lepšího?!“

Třeba se to vás netýká. To by bylo fajn. Píšu o tom proto, že jsem to několikrát kolem sebe viděl a divil se, jak mají lidi krátkou paměť. Jedna paní kdysi jezdívala skoro ve třicetileté zrezavělé herce a všem dokola připomínala, že auto je jen „přibližovadlo“ a kdyby náhodou prachy měla, radši by je dala na charitu, než vyhazovala za lepší auťák. Uteče pár let a zadaří se jí. O charitě dávno není řeči a najednou se diví: „Hele, sousedi mají obyčejnou Felicii? Jak v tom můžou v létě jezdit? Bez klimatizace? A jak to s nimi hází!“

Netýká se to jen auta, ale i bydlení, módy, cestování, hotelů, restaurací. Každý podle své kapsy, jak jinak. Ale snad, pokud se jeden nad tím druhým povyšuje, že ten je tam dole a on tady nahoře, neměl by zapomenout, že schody nahoru často pokračují dál, než je jeho meta.

Vším tím pozorováním života kolem sebe jsem po čase uzrál v představu, že kdo řeší nemajetnost nebo bohatství druhých, prozrazuje vlastní komplex. Frajeři musí umět nést obojí. Prázdnou i narvanou kapsu. Pak není prostor pro závist ani ponížení.