Teď jsme se vrátili z návštěvy u manželčiny babičky. Je jí 94 a daří se jí dobře. Nikdy nedržela žádné diety a dopřála si, co hrdlo ráčí. Nějaký cholesterol neřešila a vlastních domácích vajíček si vždycky zplna užívala. A nemyslela u toho jen na sebe, právě dneska jsem na návštěvě u ní vzpomínal, jak nás onehdy obdarovala platem vajec, čímž rozehrála jejich další nečekaný osud.

Je tomu jedenáct let. Začaly prázdniny a naše rodina vyrazila na sever Čech. Vezeme si stan, spacáky plus kdejakou zbytečnost, ale jídlo žádné. Strašně rád objevuji hospůdky a restaurace, kde dobře vaří. A ještě raději mám hotelové snídaně. Vysnil jsem si hezký kemp kousek od Pravčické brány, v něm náš stan a každodenní pěší výlety do okolí, kde budu za našlapané kilometry odměňován snídaněmi, obědy a večeřemi. Rodina po mírném nátlaku souhlasila za podmínky, že cestu započneme návštěvou u babičky, neboť žije tím směrem. Dopředu jsem ale prohlásil, že vajíčka tentokrát od dobrosrdečné bábinky odmítneme.

Posezení u ženy moudré věkem uplynulo v pohodě a už se těším, až najdeme kemp a v jeho okolí hospůdku, kde si dám svíčkovou a pivo. Ve dveřích bytu babičky ale slyším větu, která vždy návštěvu zdrží o čtvrt hodinu: „Dám vám plato vajec!“ – A jak je pokaždé odmítáme, aby si je babička nechala pro sebe, vznikne dlouhá debata, pro níž se prodlouží naše odjíždění. Vždycky podlehneme, ale dneska fakt vajíčka nechceme: „Opravdu je nemáme kam dát. Jedeme na dovolenou. Nemáme ledničku a ani na čem si je uvařit. Budeme jíst v restauracích, hospodách a bufetech! Než se vrátíme domů, vajíčka žluknou!“ – Ale to neznáte babičku. Nechce nic slyšet a my tedy za zadní okno auta naštosujeme plato vajec s vědomím, že je škoda nechat je zkazit, zvlášť když jsou babiččinou pracnou snahou od slepiček získaná.

Před setměním postavíme v kempu stan. Nedaleká restaurace má mimořádně zavřeno. Večerní menu se z tohoto důvodu neplánovaně jmenuje: „Dieta!“ – Ta ostatně nikomu pro jednou neuškodí. Nápis na okně restaurace beztak říká, že snídaně tu podávají od 7.00 hodin, takže stačí rychle usnout a za chvíli si všechno vynahradíme.

Jako první usednu ve stylové, vyřezávaným dřevem lemované restauraci. Těším se, co mají dobrého. Pan vrchní ale lomí rukama: „Pohroma! Nepřivezli zásoby! Nemáme zhola nic!“ – A tak nám uvaří jen čaj a kafe. Pak dostanu nápad: „Šéfe! V autě mám plato vajec! Dám vám půlku, když nám z druhé půlky umícháte vajíčka…“ – Neváhal a my poslali prababičce sms: „Mělas pravdu. Tvá vajíčka jsou jedinečná!“