Kdo by nechtěl vyhlížet, jakože všemu rozumí? Když se otevře nějaké téma, málokdo předem poznamená: „Tak k tomu nemohu říct ani fň, protože o tom nic nevím…“ – Alespoň přitakáváme, krčíme rameny, ale naplno na sebe nepráskneme, že jsme vedle jak ta jedle.

Postupem let se snažím nebýt v tomhle smyslu stále „dokonalým“ a někdy přiznám, že něčemu opravdu nerozumím nebo nehovím. Kupodivu to má i své výhody. Teď se ale vrátím o devatenáct roků zpátky, abych demonstroval období, kdy jsem ještě za „dokonalého“ býval často. Tehdy jsem založil „Mecenáš klub“. Byl to vlastně předchůdce dnešní „ceny Ď“. Jednou z jeho členek byla i zpěvačka paní Marie Rottrová. První akce Mecenáš klubu se odehrávala v dubnu 1997 v Praze na Václaváku v budově Národního muzea. Měl jsem pronajatý Pantheon a halu se schodištěm. Moderoval jsem si to a paní Rottrová přítomným zpívala. Jednou mne dokonce pozvala k sobě domů na snídani. To jsem zase po ní chtěl jakýsi rozhovor do tisku. A tak při čaji a pečivu vyslechnu dotaz: „Rozumíte zahradě?“ – Samozřejmě ješitně přikývnu.

Chlap nechce před ženami vypadat bezradně. Když se navíc slavná zpěvačka zeptá zrovna mně, neuměl jsem říct: „Jen laicky ve stylu zahrada hrou…“ – Takže jen co kývnu, otevírá dveře ven. Kolem nového domu by ráda vysadila stromy: „Jaké? Kde?“ - To mám poradit. Začnu rozhazovat rukama a plánovat, co kde bych viděl růst. Od té doby jsem tam nebyl. Když jsme se před pár lety potkali na křtu nového CD, mile mne vítala, takže jsem snad svými radami velké škody nenapáchal. Nicméně dnes bych řekl: „Bohužel…, zahradě nerozumím, přestože jsem vášnivým zahrádkářem.“

Později, myslím 2006, mi zavolala produkce jedné malé televize: „Umíte lyžovat?!“ – Chtělo se mi moc říct: „Ano!“ – Protože jsem tušil, že ve vzduchu visí zajímavé natáčení. V první vteřině člověka napadne skutečně říct ANO a hned začít trénovat, ale ponaučen životem poctivě odpovím: „Bohužel…“ – Abych vzápětí slyšel nadšenou reakci: „Paráda! Hledáme moderátora, který neumí lyžovat a krok za krokem se to v Alpách před kamerou naučí!“ – Když odmyslím, že jsem strávil týden v rakouském Kaprunu s dobrou partou, zažil kotel legrace a naučil se pod dozorem profíka za 7 dnů sám sjet černou sjezdovku bez pádu, mám radost z toho, že přiznáním pravdy, byť mne uvrhla do role „neználka“, jsem se v dané disciplíně posunul. A radost mi dělá, že se snad každým rokem některá z televizí k seriálu nazvaném „Hurá na lyže“ vrací. Naposledy to prý šlo na Óčku…