Když nás vidí naši kamarádi, jak s Jitkou žijeme a komunikujeme, diví se: „To já bych nemohl takhle před ní mluvit?!“ – Naznačujíc, že je přes míru přiznat nejen to, že jsem na ženy, ale i to, že se mi ta která líbí. Jenomže i Jitka se mi dokáže upřímně svěřit, že je na chlapy a ten který ji zaujal. Je-li to tak, bylo by neupřímné se nepřiznat. Spoustu párů vůkol před sebou v těchto otázkách mlčí a pak se jednou zlehka on otočí za jinou sukní nebo ona mrkne na kolemjdoucího Ramba a se vztahem je amen. Taky se mnoho kamarádů dávno rozvedlo. Někteří ne jednou. Náš vztah od první pusy trvá 30 let a pořád má šťávu. Provokujeme se a tolerujeme zároveň. Nepřikazujeme si věrnost a o to víc má každý jeden důvod se sám víc hlídat. Láska po desetiletích není jen schopnost se stále přitahovat k tomu jedinému v posteli. Je to komunikace, hraní si se společnými chvílemi, ať jste, kde jste.

Třeba na dovolené v naší milované Itálii se těšívám na večerní posezení u vůně mořských plodů a chuti bílého vína. Kolem korzují ženy a muži v nekonečných zástupech a my s Jitkou hrajeme naši starou hru. Každý má za úkol obodovat procházející lidi. Jitka muže a já ženy. Naše hodnocení neříká: „Ten je ošklivý a ten krásný!“ – Ale prozrazuje: „Ten se mi nelíbí a ten ano.“ – Kromě dobrodružství, které tím vzniká, protože nesedím u stolu s kamarádem, se kterým mezi sebou nemáme nic, ale s partnerkou, se kterou žiji, takže jakoby na sebe prozrazuji, jaké ženy mne přitahují, jak oblečené, jak se projevující – tu vzniká ještě pocit zakázaného ovoce, protože lidi mají všeobecně vžito, že mezi partnery se o takových věcech spíš nemluví. To raději „dělejme“, že nás nic takového netankuje, buďme „slušní“ a klidně mezi sebou ztraťme partnerské jiskření a riskujme rozvod.

Hrát naší „bodovačku“ si ale dovolíme jen na dovolené v hotelu, kde nejsou Češi. Neradi na sebe upozorňujeme a tak nám vyhovuje sedět v restauraci, kde to zní cizími jazyky. Tam se ztratíme a nerušeně večeříme a bodujeme kolemjdoucí, do večerní promenády vymydlené a navoněné páry a jednotlivce. Navzájem se vlastně skrze tuto hru informujeme, co se nám na kom líbí a podvědomě objednáváme u toho druhého naši představu o něm. Je to hra, kterou nebereme vážně, ale jakousi zprávu v obou zanechá. Hele: „To je jednička!“ – Konsternovaně ukážu na procházející ženu. Jitka se nenápadně podívá a uznale kývne. „Hele, ten je jednička!“ – Zase kontruje ona. Když tu od vedlejšího stolu, kde sedí německá rodina, přehodí řeč z perfektní němčiny do perfektní češtiny žena středních let: „Že ruším. A jakou známku byste dal mně?!“ – Asi čekajíc, že mne zaskočí. Vážně ji na její žádost sjedu okem od shora dolů. Její rodina, která česky nerozumí, sleduje naši konverzaci. Chvilku to napínám, přemýšlím, špulím rty pěkně dlouho, než z nich vypadne: „Dvojka!“ – Opravdu krásná žena vytřeští zrak: „Proč dvojka?“ – „Protože jste strašně zvědavá a naše hodnocení je komplexní!“