Mám nemocného tátu.

Celý život převyšoval ostatní chutí k jídlu. Každého fascinoval, jak si dokázal při obědu vychutnat dva až tři talíře polévky a pak dvě porce hlavního chodu, jakoby samozřejmého množství. Nikoho ale nenapadlo: „Ten se láduje!“ – Protože každý s údivem, skoro až závistí říkal: „Jak on si to ale vychutnává…“

Celý život tátovi nejen já, ale celá rodina, říkáme: „Není zdravé takhle jíst!“ – A on na to: „Ale Oluša tak dobře vaří! Vzít si tak vynikající kuchařku za ženu, nemá štěstí každý…“ – Stále tátovi připomínáme, jak a co by měl jíst. A rozčilujeme ho. Když tu najednou ve své dlouhé nemoci řekne: „Nemám chuť k jídlu…“ – A my se vyděsíme. Už mu neříkáme: „Nejez!“ - Ale naopak do nemocnice nosíme dobroty na přilepšenou.

Zrovna včera jsem telefonoval s maminkou a ta mi vyprávěla, jak moje sestra tátovi zanesla kuřecí vývar a protože byl dobrý, nakonec ho s chutí snědl. Jakoby na světě nešlo, aby vše plynulo vyváženě a ne buď tak hodně, či tak málo. Pro mne ale tahle zpráva, že si táta dal s chutí polévku, znamenala probuzení dávno zapomenutých vzpomínek, o nichž jsem si dokonce mohl myslet, že v přehršli všeho intenzivně prožitého, v paměti ani nejdou najít.

Jen co ukončím telefonní hovor, uvědomím si, že mám chuť na něco k jídlu. A místo abych řekl klasické: „Jituš, co si uvaříme?“ – Použil jsem prastarou tátovu větu, jíž jsem slýchával jako kluk doma: „Něco bych pojedl…“ – Ženě i dceři bylo jasné, že parafrázuji svého tátu. A když jsem hned sedl k počítači a začal psát, tak také to, že to bude o něm.

„Něco bych pojedl…“ – Byla věta, denně doma znící. Ale i mimo domov při prázdninových cestách. S Ladou 1500 si to roku 1982 míříme k Baltu. Doma jsme se nasnídali a oběd daleko. Východoněmecká panelová dálnice bušením do tlumičů pravidelně odpočítává nekonečné kousíčky prázdninové štreky, ovanuté výfukovými plyny Trabantů. Táta hlad mít nemohl, ale znal maminku, že nikdy nezapomene na cestu zabalit vydatnou svačinu. Kolikrát jsem se maminky ptal: „Kdybychom nikam nejeli, tak hodinu po snídani nejíme řízek v chlebu, protože jsme pořád ještě od snídaně plní. Tak proč když člověk vyrazí na výlet, ihned rozbalí svačinu, jakoby tejden nejedl?“ – A ta jen krčila rameny: „Zeptej se tatínka…“ – A než bych se ho v hráškově zelené Ladě stihl zeptat, on sám pronese: „Olušo, něco bych pojedl!“ – Maminka mu podá řízek v chlebu a on se jako vždy se záviděníhodnou chutí spokojeně zakousne. Když tu strne: „Faktra, fub v pfdeli!“ – A otočí se ke zbytku rodiny, vyceňujíc na nás vylomený přední zub. Ovšem ani to jej neodradilo spořádat svačinu.

Za chvíli vyrážím za tátou na návštěvu do nemocnice. Zeptám se ho, jestli si na tyhle okamžiky pamatuje. A místo toho, abych ho odrazoval od jídla, ho budu k jídlu pobízet. A v duchu si budu přát, aby mu bylo líp a my zase někdy někam jeli a zase měli důvod se smát, jako tehdy, když přišel o zub. Tentokrát si ho třeba vylomím já. To ale nejdřív doma připravím svačinu na cestu. Vždyť už vím, že hodinu po snídani stačí vyjet směr nevšední zážitky a člověku vyhládne: „Něco by prostě pojedl…“