Jsou to tři roky. Dcera při vysoké začala chodit na brigádu a snila, kam všude do světa se vydá. Se svým klukem, s nímž brigádničí v KFC v Plaze v Plzni si vydělají každého čtvrt roku na několikadenní výlet po Evropě a jednou za rok na hezkou dvoutýdenní dovolenou u moře. Teď už plánují Zéland, Ameriku…, ale ta první cesta, na kterou si při škole vydělala brigádou, vedla do Itálie. Jenže v novém krásném Neoplanu neseděla ona a její Filip, nýbrž její rodiče, tedy manželka a já. Tímhle nečekaným dárkem pořízeným z první výplaty nás dostala a dojetím jsem utíral slzu pod okem ještě při tranzitu Rakouskem.

A i kdybych slzu neotřel, nevadilo by to. Rakouskem se projíždí v noci a tak člověk výhledů na Alpy neužije. Za to víc se soustředí na vše, co se děje kolem řidiče. Seděli jsme hned nad ním, u toho panoramatického čelního střešního okna a vše, co se dělo kolem volantu, jsem měl z první ruky. Autobus měl najeto teprve 5.000 km a voněl novotou. Nová a tedy nejmodernější v něm byla i zamontovaná navigace. Pan řidič však pro sichr na palubku přicvakl další dvě navigace, aby měl jistotu, že na místo určení trefí. Divil jsem se. S druhým řidičem si povídal o tom, jak tu jezdí týden co týden, takže trasu zná zpaměti. Vzpomněl jsem si na sebe, že jednou jsem dal na navigaci a ne na vlastní úsudek a zabloudil jsem v Příbrami, jako bych tam nikdy nebyl. O to víc mne rozesmálo, když nás autobus díky třem navigacím zavezl o padesát kilometrů dál a já si tak mohl vybavit dávný fór:

„To se kdysi konala světová konference o zbrojení. Za Sovětský svaz tam byl Brežňev, za USA Carter a za Československo dobrej voják Švejk. Brežňev povídá – když budu chtít, tak zmáčknu knoflík a celá Amerika bude pryč. Carter povídá – to já mám knoflíky tři – když zmačknu první, celý Sovětský svaz je pryč. Když druhý, spolu s ním i Československo a když třetí, celý svět! – A tu dobrý voják Švejk potáhne z dýmky a praví – to já znám v Písku nějakýho Vodičku. Ten si postavil nový záchod a nosil od něj u sebe tři klíče a stejně se po….“

Díky technologiím se svět zmenšuje a mladým se nabízí nekonečně možností užívat si cestování a života. A také díky technologiím stále víc hrozí, že tohle jednou skončí sebezničením naší civilizace. Přitom kdyby řidič autobusu měl navigaci jen jako podpůrnou technologii svého úsudku, nezabloudil by. Řídil by se selským rozumem, jako by se jím měl řídit celý svět, včetně těch, kteří mají moc zmáčknout čudlík.