Měl jsem dohodnutou pracovní schůzku s pracovníkem marketingu Evropské cestovní pojišťovny a stalo se, že na ni nepřišel. Je to sice dvacet let, ale přesně si vybavuji, jak jsem zvedl telefon a požádal o rozhovor přímo s generálním ředitelem a uvedl důvod. Nad očekávání jsem byl spojen a panem generálním ujištěn, že nešlo o záměr, že pan kolega onemocněl a jeho asistentka nestihla podat zprávu o zrušené schůzce a přátelsky dodal: „Víte co?! Tak přijďte rovnou za mnou!“ – A navrhl termín, s nímž jsem souhlasil.

Dny šly jeden za druhým a schůzka u generálního ředitele doktora Vladimíra Krajíčka byla na spadnutí. Jenže do toho má žena putovala s rizikovým těhotenstvím do porodnice a já měl cosi s kolenem, takže se mi ani trochu předem dohodnutý termín najednou nehodil. Když už jsem si ale postěžoval přímo u generálního, jak bych vypadal, že najednou nemám čas?! Proto jsem prohlásil: „I kdyby trakaře padaly – tak na to jednání půjdu!“

Situace se vyhrotila do stavu, kdy Jitka leží v porodnici v Plzni na Francouzské třídě a já v nemocnici v Praze Na Homolce. Když spolu chceme mluvit, nemaje ještě mobily, každý se došouráme na nemocniční chodbu k telefonní budce a voláme si z budky do budky v dohodnutém čase, což bylo taky „na budku“. Jitka nechápe, že chci hned druhý den po zásahu do kolene, ještě s hadičkou z něj trčící, vyrazit přímo z nemocnice na jednání do Kozí 5, kde Evropská pojišťovna sídlila. Není mi rady a na vše říkám: „I kdyby trakaře padaly…“

Po částečné narkóze, při níž jsem nakonec celkově usnul, se probudím a vidím z kolena hadičkou vytékat nevábnou tekutinu. Nedbám a prosím sestřičku, aby mne ráno propustili. Podepíšu odpovědnost a nemohu dospat. Zrána kulhavě vstanu, hodím na sebe oblek, do ruky kožený kufřík a nechám se o holích sanitkou odvést na Národní třídu, odkud dopajdám do Kozí ulice. Schod za schodem zdolávám první patro a už vstupuji do kanceláře pana doktora Krajíčka. Chvilku vysvětluji, co a jak a on zavolá všechny kolegy: „Podívejte se, jak se pan Langer obětuje pro práci! Vezměte si z něj příklad!“ – A i když vím, že tato slova byla míněna v nadsázce, mám radost, že se projevená snaha zhodnotila. Najednou jsem se stal pravidelným a častým hostem, s nímž si pan generální ředitel povídal nejen o práci, ale i životě. Dokonce navštívil i mou rodinu v Plzni v Borské ulici, zrovna ve chvíli, kdy jsme doma neměli nábytek, který jsem prodal, abych měl peníze na rozjezd projektu zvaného Mecenáš klub, pro nějž jsem doktora Krajíčka nadchl.

Několik let mé projekty Evropská cestovní pojišťovna sponzorovala. Až se naplnily možnosti vzájemných spoluprací, zůstalo něco cennějšího - přátelství. Roky jsme se neviděli a najednou přišlo pozvání na kulatiny Vladimíra Krajíčka, kam jsem před pár lety s radostí zavítal. Až se padesátka ohlásí u mne, oplatím to. I kdyby trakaře padaly…