Kde se to vzalo, nevím. Na jedné straně jsem jakoby seriózní člověk. Mám rodinu a hezkou práci. Ženám a starším přidržím dveře, podám ze země, co jim upadlo. Prostě chlap, který se snaží vypadat vlídně. Ale co můj smysl pro humor? Že se bavím, mne omlouvá? Kdepak…, jenže si nemohu pomoct.

Za jeden jediný den nespočítám, kolikrát si z lidí kolem sebe udělám legraci, pokud si ji neudělám přímo ze sebe. Ano, pravidla to má. Ale ta má. Prvním je, že nikdy si neudělám legraci z někoho, pokud bych to myslel vážně a pokud bych si dotyčného nevážil. Takže když na adresu někoho řeknu: „Vy jste ale nejošklivější člověk na světě!“ – Myslím tím pravý opak a onen opak je vskutku pravdou.

Ani nevím, kde se to ve mně bere. Potkám někoho, koho jsem nikdy neviděl a hned spustím. Asi chci žít každou vteřinou. Už večer se těšívám na ráno, jak zase všechno začne proudit, lákat a klokotat. Třeba se tím snažím vysmát strachu o blízké, o svět, o štěstí. Nevím. Ale ač jsem na poště, v servisu, v kavárně, na jednání, kdekoliv, všude – mluvím s vážnou tváří dost nevážně. Až se mnoho lidí nevyzná, kdy říkám pravdu a kdy jen legráckuju.

Jasně, že někdy narazím. Ale to je procento. To se omluvím a nikdy víc na adresu dotyčného nevtipkuji. Když ale fór sedne, mnoho lidí se rozesměje, třebaže tiše, za clonou tváře, ale oči se rozzáří. Včera jsem se v kavárně milé servírky zeptal: „Uvědomujete si vůbec, že trávíte pracovní čas ve vůni kávy? Že jiní třeba míchají barvy a nevědí, co je to pracovní dobu provonět?!“ – Načež ona zpozorněla: „To mne nenapadlo! Od teď budu chodit do práce ráda!“

Někdy ale člověk opravdu narazí na někoho, kdo se bere vážně. To jsem takhle telefonoval s jedním ředitelem jedné významné firmy a domlouvali jsme si schůzku. Nedařilo se najít oboustranně vyhovující termín a tak vážným hlasem, ale z legrace – navrhnu: „Ještě bych mohl, pane generální řediteli, 24. prosince v 19.00 hodin!“ – Ve sluchátku chvíli ticho, že by i kapka potu, kdyby panu řediteli z čela spadla, byla slyšet, ale pak zazní odpověď: „Nezlobte se, ale já 24. prosince od 19.00 hodin už něco mám…“