Peníze, prachy a stále tak celý život dokola. Může si člověk vůbec zapamatovat něco, co mu donekonečna prochází rukama? Může si třeba pamatovat zelenou stovku, kterou kdysi od někoho dostal?

V Sokolově jsem absolvoval základní školu se sportovním zaměřením. Týdně 14 hodin tělocviku bylo něco, co mne kromě přestávek, ve škole opravdu bavilo. Takže když základka skončila a ačkoliv jsem nepokračoval na sportovní gympl, přivítal jsem možnost jet na dva týdny soustředění do Tater. Vlastně nás jela celá třída. Každý si rád ukrojil z letních prázdnin před tím, než jsme se rozletěli na různé střední školy. Celou naši sestavu doprovázel trenér a učitel v jedné osobě pan Šmíd.

Když opomenu, že jsem od rodičů dostal vynadáno za text na pohlednici, který i okomentovala paní listonoška: „Ahoj mami a tati! Do Tater jsme dojeli dobře, ale cesta nestála za nic – celou noc všem ponožky smrděli a všichni prděli!“ – A když opomenu, že jsme denně podnikali 50 kilometrové výšlapy a to šíleným tempem tak, že jsme skutečně Vysoké Tatry prošli křížem krážem, pak kromě těchto vzpomínek nemohu zapomenout na sto korun, které mi pan Šmíd daroval, abych se dostal za nemocnou babičkou. Toho času byla pro učitele stovka dost peněz. Jednou jsme dlouho šli mimo místa, kde se dalo napít, až jsme narazili na kiosek, kde dvě deci limonády stály 7 korun. Pan trenér řekl: „Tak na to nemám…“ – Ale o pár dnů později mi naprosto samozřejmě dal stovku…

Jednou zvečera na mne na ubytovně čekal dopis od maminky. Babičce Růžence z Bořitavy v Orlických horách se zhoršil zdravotní stav: „Nevíme, co bude…“ – Psala maminka a já najednou věděl, že nechám Tatry Tatrami a vyrazím. Ale jaksi jsem měl kapsy prázdné a tak zajdu za panem Šmídem. Ten se drbe na bradě: „Není ti ani patnáct, ručím za tebe. Ale co dělat? Dáš na sebe pozor? Jo a tady máš kilo, ať máš na jízdenku a jídlo.“

Rychlík byl natřískaný natolik, že lidi stáli i v prostoru na plechách mezi vagóny. Vím to proto, že jsem tam stál taky. Bylo nás tam osm. Šlo to, jen bylo třeba dávat bacha na nohy, protože při přejíždění výhybek o sebe plechy třískaly. V Ústí nad Orlicí vystoupím po půlnoci. Píše se rok 1983 a čekárna má vytřískaná okna a je bez osvětlení. Ulehnu na lavičku a čekám na ranní tralalák směr Letohrad, Jablonné nad Orlicí a Těchonín. Tam vystoupím a rázným krokem zdolávám krpál pod vesničkou Studené – Bořitov, kde se narodila moje maminka a kam mne magnet přitahuje podnes. Rozednělo se a slunce daruje optimismus všemu přítomnému. Každá rostlina, strom, každý brouk, čmelák, včetně mne, víme, že je svět krásný. Několikrát se babičce zhoršilo zdraví, ale vždycky to dopadlo dobře. Dnes tomu nemůže být jinak! Konečně jsem na kopci. Za sebou les, před sebou prodejna se smíšeným zbožím. Je časně ráno – mají zavřeno. Ale lavička zve k posezení. A nad lavičkou visí parte, kde čtu, že babička zemřela.

Pod tíhou smutku v mžiku člověk zapomene na vděk za darovanou stovku. Byl jsem kluk a neřešil, že to bylo pro pana učitele hodně peněz. Prostě jsem to vypustil jako nepodstatnou věc. Ale čím jsem starší, tím víc si na pana Šmída vzpomenu. Na sportovce mne učil skákat do výšky, do dálky a běhat překážky. Nevím, do jaké míry mne naučil sportu, ale jako Člověk, který jde příkladem, uspěl rozhodně.