V šesti letech jako prvňáček předstoupím prvně před zaplněný sál Hornického domu kultury v Habartově. Druhá základní škola má školní akademii a protože jsem uměl od táty pár kouzel, dostal jsem na hlavu cylindr a stal se ze mě kouzelník. Toho malého caparta, co se mu uši pod cylindrem ohýbaly dolů, na Sokolovsku najednou chtěli všude. Jen za první rok kouzelničení jsem měl přes 30 veřejných představení. Táta mne začal intenzivně podporovat a spolu se mnou vstoupil do Českého magického svazu. Krátce poté, roku 1977, jsem už soutěžil na mistrovství republiky v Prešově, kde mi vytýkali, že předvádím náročné triky a tím degraduji některé starší kolegy. Doma mi říkali „Ríšo“, ale všude jinde mi neřekli jinak, než „kouzelníku“. Prošel jsem soutěžením na Magiálesech Šari – Vari a neustále se učil novým věcem, až se stalo, že jsem se prokouzlil až do dospělosti.

Jednou při nějakém „tahu“ jsem bavil kamarády kouzly v nočním baru v Mariánských Lázních. Vedle seděl vážený pán s chotí, který projevil zájem o mé telefonní číslo, že se prý otevírá nový hotel a oni by mne chtěli zaměstnat jako kouzelníka. Padli jsme si do oka a plácli si. Problém to ale mělo. Stalo se to těsně před listopadovou revolucí 1989 a státem vlastněný hotel neměl „zaměstnaneckou tabulku na kouzelníka“. Obešli jsme to poctivě tak, že se ze mne stal číšník, který přes den skutečně obsluhoval hosty, ale večer na baru bavil hlavně západní cizince kouzly. Po střední škole jsem pracoval na důlní železnici na sokolovské šachtě, jak si přál táta – jen čtyři měsíce. Maturitu z elektrotechniky hodím za hlavu, na tu dobu super perspektivní práci taky a oficiálně se stanu „nekvalifikovaným číšníkem“ s malým platem 1.100,- korun, což bylo jen 40% oproti tomu, co jsem měl na šachtě. Naši ze mne šíleli.

Pan Jiří Rosenkranz, velký mariánskolázeňský číšnický profík, mne rychle naučil, jak přes den dobře obsluhovat náročné hotelové hosty a večer se chodil dívat, jak je bavím kouzlením. Najednou jsem vydělával patnáct tisíc měsíčně. Trvalo, než rodiče skousli, že jsem opustil šachtu, pro kterou táta celý život dýchal, ale když viděli, že mne to baví, mám uznání od kolegů i šéfů a vydělám sedmkrát tolik než třeba maminka, která měla vysokoškolské vzdělání – nakonec byli rádi. A když už byli rádi, oznámil jsem jim, že z Mariánek odcházím a v Praze s kamarádem zakládám pouliční divadlo…

Jak se to stalo? Dokud jsem kouzlil jen pro radost, strašně mne to bavilo. Jak jsem musel kouzlit na povel za peníze, radost se vytrácela. Hoteloví hosté, často připití, si mysleli, že za peníze mohou všechno a poroučeli, co všechno ještě chtějí zopakovat a jak se chtějí pobavit. Čas od času jsem měl štěstí na prima lidi, jako jednou jsem celý večer kouzlil u stolu pro skladatele Karla Svobodu, který byl ke mně štědrý nejen finančně, ale i velkorysý tím, že jsme si povídali o životě. Ale jinak mne kouzlení bavilo míň a míň, až jsem se v hotelu omluvil a práci v Mariánkách ukončil, byť tak mávnutím proutku přišel o skvělé příjmy a trvalý pracovní poměr se všemi jistotami.

Uplynulo 26 let. Vlastně těch let, co jsem od té doby na volné noze a celou tu dobu jsem dělal všechno možné, jen na kouzlení zapomínal a to tak, že mnoho mých současných přátel ani netušilo, že jsem kdysi kouzlil. Nedávno jsme s přáteli poseděli u vína a po půlnoci mne to chytlo a předvedl jsem pár triků. Nejkrásnější na tom bylo, že jsem cítil, jak mne to baví. Dělal jsem to totiž zadarmo a jen proto, že jsem chtěl. Připomnělo mi to režiséra Zdeňka Trošku, kterého jsem onehdy měl jako hosta talk show na zámku Kozel. Dvě hodiny mluvíme o filmech a historkách z natáčení. Vedle scény je klavír, čekající na večerní koncert. Z legrace řeknu: „Zdeňku, když je tady pianino, umíš aspoň zahrát ovčáky čtveráky?“ – A on sedne a zahraje bezchybně Vltavu. Nikdo z dvou set diváků a ani já – nevěděl, že umí Zdeněk Troška hrát na klavír. To je to překvapení mezi překvapeními, které stojí za to zažít. A tak vím, že člověk nemá plýtvat chválou na sebe s výpočtem toho, co všechno umí, protože pak nikoho nepřekvapí. Když všichni vědí, že jste kouzelník, není nic výjimečného, když předvedete kouzlo. Naopak je to zázrak :)