Na začátku prosince jsem navštívil v katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze Mši svatou pro Stonožku a lidi dobré vůle. Organizuje jí prezidentka Hnutí na vlastních nohou stonožka paní Běla Gran Jensen, se kterou spolupracuji a přátelím se 10 let. Stonožka sdružuje mnoho škol a jejich učitelé a žáci pomáhají dětem ve válkách a nejen tam. Za 26 let dala Stonožka dohromady humanitární pomoc v hodnotě stovek miliónů korun. Poslední roky má před vánocemi Stonožka svou Mši svatou, jíž celebruje Jeho Eminence Dominik kardinál Duka. Každý rok, když mi při této mši jde od studené podlahy chlad do těla, mne o to víc hřeje u srdce něco, čeho si nemohu nevšimnout. Kromě všeho, co ke mši patří, jde také o setkání hluboce věřících, ale i nevěřících, jenomže zde setkavších se a společně souznících lidí, které spojuje dobrá vůle.

Proč by na mši měli chodit nevěřící? Proč věřícím nevadí, že mezi nimi nevěřící jsou?

Pro věřícího člověka je mše intimní slavnost – pózy, starosti, světské radosti, to vše zůstane za zdmi chrámu. To nevěřící člověk si tohle všechno přinese a nesvleče svou duši před Bohem donaha. Přesto jakoby „zapadne“ mezi stovky věřících. Přichází v dobré vůli a ta přítomné spojuje. Sedí tu vážení hosté duchovního světa, armádní generál, vrcholoví manažeři, umělci, ale nejvíc tu jsou děti ze škol spolupracujících se Stonožkou. Je tu prostě pár tisíc společně naladěných lidí. Některé děti klečí a upřímně se v odhalené intimitě duše modlí. Jiné tiše sedí a přemýšlejí. Dvě hodiny tu jsou pospolu a respektují se navzájem. Nemají v rukách mobily, nehrají hry, nepovídají si mezi sebou a pozorně sledují, co se děje. Svou moc na tom mají i vánoce. Ty přece silně prožívají i nevěřící. Ať tak nebo tak, oba světy umí vedle sebe žít a společné hodnoty ctít.

Měl jsem dědečka Štěpána, který byl silně věřícím a žil příkladný život. Moje maminka Olga zase věřící není a přesto vede příkladný život, že často říkám: „Maminko! Jestli Bůh je, můžeš stokrát říkat, že nevěříš a přesto máš rezervované místo v nebi…“ – A jako protipříklad vnímám na světě některé lidi, kteří se vírou chlubí a přitom žijí nepříkladně. A kde jsem já? O Bohu přemýšlím často. Mám tisíce chyb, takže bych si měl přát, aby Bůh nebyl a já nebyl jednou u jeho soudu potrestán. Ale za všechny lidi, které miluji a přeji jim věčnou naději a lásku, si přeji, aby Bůh byl.