Na dopravní průmyslovce jsem patřil mezi průměrné žáky. Vycházet dobře s přísným třídním proto bylo nadmíru důležité. Byl svůj a každý se ho bál. Léta před námi i po nás se mu říkalo Franta Držka. Jednou mne za cosi ztrestal úderem dlaně do zátylku, že jsem měl otřes mozku, ale na radu doktora jsem nedal a třídního nenahlásil. Věci se vždycky snažím řešit napřímo a ne si stěžovat u druhých. Ostatně kdybych Frantu Držku naštval, při maturitě by si mně mohl podat a když jsem nebyl premiant, netroufal jsem si na sebe upozorňovat víc, než bylo nutné.

Čtyři roky frnkly a maturitní ples klepal na dveře třídy, kde nás bylo 25 kluků a 2 holky. S jednou z nich jsem chodil a ani ona v elektrotechnice nevynikala, takže si nechtěla třídního rozházet, takže když Jitku jednou u tabule přetáhl před celou třídou ukazovátkem, taky mlčky přijala jeho rozmařilou náladu a nikde nic nerozmazávala.

O přestávkách jsme řešili stále víc, kdy, kde a za jakých podmínek uspořádáme maturitní ples. Každý chtěl ušetřit peníze a já dostal nápad, který vespolek všichni vítali. Pro sokolovskou šachtu jsem celé dětství zdarma vystupoval na všech akcích jako „kouzelník“. Bylo to moje hobby a když jsem měl za sebou stovky a stovky vystoupeních zdarma, zeptal jsem se v šachetním kulturním středisku, zda by oplátkou pro mou třídu nedalo zdarma sál, kapelu a podobně. Reakce byla vstřícná a já zajistil své třídě maturitní ples v podstatě zdarma, ale s jednou podmínkou – nebude v Plzni, ale v Sokolově. Nikomu to nevadilo, hlavně že: „Zdarma!“ – Až na třídního učitele. Ten se zařekl: „Nikam mimo Plzeň nejedu. A my si zase postavili hlavu, že máme právo na maturák podle našich představ. A tu se pan třídní nechal slyšet: „Budeme hlasovat. Kdo je pro maturák v Plzni, ať zvedne ruku! Kdo je proti, ať ví, že to u maturity nebude mít jednoduché!“ – Všichni byli pro Plzeň, včetně Jitky, která se mi omluvila: „Promiň, ale já v tom plavu a on by mně fakt mohl potopit!“ – Třídní se zasmál a na mou adresu řekl: „Tak vidíš! Bude to podle mých představ a ty se přizpůsobíš!“ – Načež se strach 4 roky v mém nitru pěstovaný zlomil a odpověděl jsem: „Omlouvám se, ale já na ten maturák nepůjdu.“

Toho večera, kdy moje třída měla maturitní ples, mi doma bylo smutno. S mojí holkou tančil jiný kluk a já nezažil šerpování a všechno, co s touhle důležitou životní chvílí souvisí. A k tomu mi bylo jasné, že mne Franta Držka u maturity potopí. Opak ale byl pravdou. Z písemky jsem dostal jedničku a podnes ho podezírám, že mi nadržoval, neboť jsem skutečně mezi jedničkáře nepatřil. Jakoby si mne najednou víc vážil jenom proto, že jsem se mu postavil. Vzpomínám tak na něj v dobrém a léty dávno mávám rukou nad tím, že jsem nezažil vlastní maturitní ples. Do toho rodina, narození dcery, její základní škola, přestup na gympl a hle, než se naději, život přinese pozvání na maturitní ples…

A co se nestane. Třída naší Markéty si za moderátora plesu zvolí právě mne. A tak jen nemoderuji, ale i prožívám chvíle dcery, které jsem sám nezažil, abych si to všechno ještě víc právě tady užil. Do každého slova jsem dal srdce a radost tak, že mi poté ředitelka gymplu řekla: „Takhle moderovaný maturitní ples jsem ještě nezažila…“ – Já se jen culil, protože to ani jinak nemohlo být. Když se třicet let těšíte na maturák, tak ho pak prožijete opravdu intenzivně, třebaže jste na něm nikoliv jako host, ale jako účinkující.