Tam v Pošumaví, kde máme chalupu, jsem byl v hospodě. Bylo to včera. Venku vzduch řezal v krku, jak byl čerstvý a protáhlý vršky hlubokých lesů. Rok se pomalu láme a touhle dobou umí překrásná příroda zahnat lidi do malých hospůdek, kde mezi polemikami o elektronické evidenci tržeb a rundami upevňujícími sousedské vztahy, může člověk zpozornět opravdovým zájmem, jak se mi to stalo.

Před chalupou máme krásnou kapličku a hned pod ní má chalupu naše paní sousedka. Říkám jí paní „Podkapličková“ a právě ta se najednou ke mně otočí a praví: „Představte si, že za mnou přišel osmiletý vnuk s návrhem, že bych si měla jednou, až zemřu, vzít do rakve mobil.“ – Nedopiju pivo, položím sklenici a zarazím se: „Fakt!?“ – Ona pokyvuje a pokračuje: „Ptala jsem se proč? A on, že abych mu mohla z nebe volat….“ – Jak neříkám „ty vole“, napil jsem se zbytku piva a vážně a pomalu pronesl: „Ty vole!“ – A přitom se díval zralé ženě do očí. Ženě, jíž vykám a nikdy bych si nedovolil říct „ty vole“. Ale asi jsem musel tímhle výrazem podtrhnout vážnost jejího sdělení a mého zaujetí.

„Co bylo pak, paní Podkapličková?“ – Zvědavě dychtím po pokračování nečekaného sdělení. A vybavuji si své starosti z klukovských let. Let, která všeobecně dospělí berou za bezstarostná, netušíc, že malé děti mají velké starosti o život svých blízkých. Jde to vůbec mezi hraním si s autíčky myslet na věčnost nebo konečnost babičky? Nebýt popovídání s paní Podkapličkovou, nevzpomněl bych na dávné a tehdy moje zásadní starosti. Člověk zapomene, ale když si to vybaví, všechen tehdejší stres se objeví. Kolik mi mohlo být? Sedm? Možná…

Maminka byla mladá a krásná. A já si přál, aby to tak zůstalo. Myslel jsem na to denně. A divil se ostatním, že nic podobného neřeší. Vadila mi bezstarostnost všech. Smíření se se stavem věcí. V duchu jsem nadával řádu světa, že chce ublížit mojí mamince zestárnutím. Chtěl jsem psát prezidentu republiky, aby pomohl. Jednou jsem se mamince svěřil a ona mne nepochopila. V legraci řekla: „Tak řekni tátovi, ať si najde mladší maminku.“ – Víc jsem nenaléhal. Věděl jsem, že na tenhle stesk jsem sám. A dnes teprve pochopil, že maminka nemohla tušit, jak velké starosti jsem o ní měl, přestože jsem byl malý a hloupý. Prostě něco řekla malému synovi, aby víc nereptal a netušila, jako já dosud netušil, že i malé děti mohou mít velké starosti.

Paní Podkapličková, ještě než odešla do chalupy pod kapličkou, zvážní a vše uzavře: „No a pak mi vnuk vysvětlil, že kdyby dřív byly mobily, mohla jsem dát do rakve mobil dědovi a on mi mohl z nebe volat…“ – Zeptal jsem se, zda mohu o vyřčeném napsat a mlčky vstřebával, co jsem se dověděl a co se mi vybavilo. Život nikoho nešetří. Rozdává radosti, ale co se týká starostí, dětí nevynechá ani náhodou. Tuplem se do nich opře, ať ve svém malinkém nitru poznají velkou tíhu světa.