Dávat bacha na všechno se musí. Doma, venku, za volantem, v práci. Neopatrní lidé mají víc úrazů a ztrát. Vše má však meze. Přehnaná opatrnost nejen ostatním na nervy leze, ale i často se obrací v něco, co jsme už vůbec nechtěli. Zakážete dítěti výlet se spolužáky do Koněpruských jeskyň, aby se mu tam nic nestalo a ono se mezitím, co si jeho kámoši užívají společných zážitků, doma opaří čajem. Kdyby moje teta Věra onehdy vyděšeně nezařvala na svého vnuka: „Pavlíčku! Pozor, schod!“ – On by se nelekl a nezakopnul by půl metru před oním schodem, nespadl by a neodřel by si koleno. Všechno tohle podvědomě víme a snažíme se kombinovat opatrnost s lehkovážností, abychom nepřišli o pocit, že žijeme. Co se týká věcí, tak tam už vůbec není třeba podléhat materiálnu. Věc je věc a proč se o ní bát? Pak si koupíte nové auto a ve vteřině na opovrhování materiálnem zapomenete. Uvědomíte si, jak jste se na něj nadřeli a přijde vám líto s ním jen tak parkovat na ulici. Stalo se mi to. Psal se rok 1999 a já si prvně pořídil auto se silným motorem, posilovačem řízení, klimatizací a krásnou zelenošedou metalízou, v níž se leskla Borská ulice, zvláště v noci plná nenechavců. Z obavy o auťák jsem si zařídil parkování nedaleko ve dvoře a se setměním, jsem tam vůz, který ještě před chvíli zdobil autosalon, zaparkoval. Při vjíždění na dvůr foukal vítr a železná brána mi odřela pravý bok… V noci foukal vichr, jemuž se podařilo z komínu přilehlého domu urvat cihlu. Ráno ji najdu na kapotě a povzdechnu si nad nesmyslnou opatrností. Od té doby s tímhle a všemi dalšími auty parkuji všude možně až po dnešek a nikdy se žádnému nic nestalo.