Dneska mám narozeniny. Jsem doma a nikam se nechystám. Ale v dětství nebylo narozenin, kdybych den netrávil ve vlaku. A tak si k těm dnešním dám dárek. Oživím v sobě chvíle, kdy jsem si vychutnával dárek z nejcennějších – jízdu vlakem.

Ono se sešlo několik zásadně krásných věcí najednou. Od dědečka Aloise jsem získal lásku k železnici. Odmala mi voněly pražce a na podvozcích vagónů kolomaz. Odmala mi cinkání „koloťuků“, chodících s kladívkem po peróně a vykonávajících technickou prohlídku sestavených vlakových souprav - navozovalo romantický zvuk dálav. A co teprve za jízdy tlučení výhybek do kol. Prostě železnice mne uchvátila. Koleje navíc vedly z rodného Sokolovska také do Orlických hor, kde dědeček Alois žil a kde mi vypravoval, houpajíc mne na klíně, historky o drezínách, párovkách a všem, co za celoživotní službu u dráhy zažil. Na Bořitavu, tam u Jablonného nad Orlicí, jsme vždycky s maminkou a sestrou vyjížděli ranním vlakem na první svátek vánoční a domů do Habartova se vraceli dva dny před Silvestrem – tedy o mých narozeninách.

Kdo se narodil na konci roku, asi zažíval něco podobného. Dort jsem nedostával, protože bylo napečeno beztak nadmíru cukroví. A dárků také nebylo moc, protože moje klukovské oči byly z bohatých vánoc tak jako tak ještě rozzářené. Maminka moc dobře věděla, jak mám rád vlaky a tak jsem jako hlavní dárek k narozeninám dostával jízdu vlakem z Bořitavy v Orlických horách napříč republikou na Sokolovsko. Z Letohradu vyjížděl rychlík kolem 10.40 hodin a doma jsme byli až za tmy. Hodiny jsem prostál v chodbičce u okna, ale trpělivost dětí není svatá a tak jsem často zlobil a otravoval spolucestující.

Maminka mne kárávala za to, že si ve vlaku nezdřímnu. Prý, když jsem nevyspalý, zlobím. Ale když jsem zabral, zase mně budila: „Nespi! Když spíš, prdíš!“ – Probral jsem se a zřel nešťastnou ženu, jak co chvíli otevírá dveře na chodbu, aby se vyklonila a zhluboka nadechla čerstvého vzduchu. Dědečkovo zelí nebylo jen zdravé a chutné, ale mělo vlastnost, že o něm věděli i ti, kteří ho nejedli. Jednou k nám přisedl pán vypadající jako intelektuál. Pozorně sledoval, jak s maminkou a sestrou hrajeme „město, moře, řeka, země…“ – a tak se každým okamžikem k němu otočím: „Pane, nevíte řeku na Á?“ – A intelektuál se nejednou zapotil, aby neztratil v kolektivu cestujících vážnost. Mnohdy jsem se spřátelil s cizími lidmi a psal si pak s nimi. Jeden cizinec mi dal adresu na Srí Lanku, kterou si přesně pamatuji včetně složitého jména podnes.

Jízda vlakem byl dárek, který skrz všechny prožívané klukovské emoce upevňoval rozhodnutí jít na dopravní průmyslovku a plánovat život u železnice. Co na tom, že pak bylo v životě všechno jinak? Nejít na dopravní školu, nepotkal bych Jitku, neměl s ní dceru Markétu. Možná bych tak měl jinou ženu, která by mi možná netolerovala realizování - byť pro mne krásných, ale jinak nepraktických bláznivých snů v oblasti kultury. A tak bych třeba ani nepsal články a fejetony a nevěděl, jak je hezké sednout ke klávesnici a začít psát třeba o železnici. Svět kolem přestane existovat a já si při vyťukávání písmen všechno promítám před očima a nezapojují do toho jen zrak, protože cítím vůni kolomazu a slyším cinkání koloťuků. Maminko, díky za všechny ty narozeninové jízdy vlakem. Dneska jsem sice doma, ale zase jsem se krásně projel napříč republikou.