Vykat někomu znamená dávat najevo odstup, že si jej vážíme, že jej respektujeme, že k němu chováme úctu. Asi. Ale copak když někomu tykám, nemohu cítit to samé?

Patřím k těm, kteří si ve vykání libují, pokud dozdobí vztah. Mám hodně přátel, s nimiž se známe roky letoucí a stejnak si stále vykáme. A naopak mám známé a kamarády z řad veřejně známých osobností, se kterými si tykám, ačkoliv moje intonace hlasu jakoby vykala. Dávno jsem přišel na to, že autorita se neumocňuje tím, že nám někdo vyká. Ta buď je nebo není. To ostatní je hra. A dost hezká a zábavná.

Jsou osobnosti, které při prvním setkání s naprostou samozřejmostí nabídnou tykání. Přijedu do Jihlavy, kde v Horáckém divadle společně moderuji večer s paní Naďou Urbánkovou. Jen co si v kavárně nad scénářem podáme ruce, praví: „Budeme si tykat!“ – Stejně tak jsem to zažil s Janem Vodňanským, Karlem Vágnerem, Václavem Upírem Krejčím, prezidentkou Stonožky Bělou Gran Jensen, skladatelem Zdeňkem Bartákem, starostou Ostrova Pavlem Čekanem nebo majitelem prodejny s rybářským náčiním Chyť a pusť Jardou Kučerou.

Jsou ale také osobnosti, se kterými si okamžitě začneme říkat křestním jménem, ale nikdy si nezačneme tykat, přičemž mám hluboký pocit, že si vlastně tykáme. Mám to tak s houslistou Jaroslavem Svěceným, textařkou Jiřinkou Fikejzovou, bývalým ředitelem ZOO Praha Petrem Fejkem nebo třeba ředitelem XXXLutz v ČR panem Walterem Müllerem.

Ale k tomu všemu jsou také lidé, kterým vykám a říkám příjmením a nikdy mne nenapadlo jim říct křestním jménem, přestože vnitřně cítím, že jak ti první, ti druzí a tihle, jsou v mém vidění světa stejně vážení a milí. Mezi takové lidi patří zpěvačka Marta Kubišová, zakladatelka Nadace Naše dítě paní Zuzana Baudyšová, či když jsem vloni pracovně několikrát dlouze telefonoval s mistrem Karlem Gottem, nedovolil jsem si ani náhodou při vykání říct žoviální: „Karle, prosím Vás, udělejme to takhle…“ – Nýbrž: „Pane Gotte, prosím Vás…“

Tykání a vykání je asi něco navíc, čím si komplikujeme komunikaci. Ale mne to baví. Pokaždé mi sice vyjde z tykání nebo vykání jedno jediné – člověka si vážím bez ohledu na „vykačku nebo tykačku“ stejně, je-li mému srdci blízký. Ale i tak mám rád, že něco takového existuje. Dá se totiž tykat uctivě a vykat neuctivě. A to mne baví…