V devadesátých letech jsme s kamarádem Markem společně uspořádali Silvestrovský večer. Zarezervovali jsme si poetické divadlo Viola v Praze na Národní třídě a pozvali kamarády a obchodní partnery s tím, že na pozvánce bylo napsáno: „Poklidný večer, žádný program, jen pohoda a co vyplyne plus půlnoční překvapení!“ – Těch, kteří hledali nenucenou zábavu, vlastně negarantovanou zábavu, poklidný večer s otazníkem – bylo hodně a my měli plno. Jediné místo nezůstalo prázdné…

Jídlo, pití, fajn pohodová zábava, to vše se neslo až k půlnoci, kdy se každý ptal: „A co bude za překvapení?“ – S Markem jsme už nějaký čas neprovozovali naše autorské divadlo „Naši přátelé“, ale když to šlo, zavzpomínali jsme ukázkou parodie „levitace člověka ve vzduchu“. Hladina vína v krvi byla dostatečně veliká, abychom se mohli při téhle scénce odvázat na maximum a pobavit naše hosty. A vlastně nejvíc sebe…

Celé jsem to měl organizačně na starost. Jako tahák jsem vymyslel onu „nenásilnost zábavy a poklidnost Silvestra“, vytiskl jsem a rozeslal pozvánky a celým večerem jako moderátor provázel. Proto v případě čehokoliv, každý běžel za mnou. Stejně jako paní šatnářka – to bylo krátce po půlnoci, kdy jsme zrovna chystali půlnoční překvapení. „Máte u vchodu prezidenta!“ – Tahá mne šatnářka za rukáv a já v naprosté pohodě: „Jej, to je nemilé, máme plno, omluvte nás, chystáme se na půlnoční překvapení…“ – S vykulenýma očima statečná žena kráčí sdělit hlavě státu, že se do Violy nevejde. Asi tím, že čím víc člověk respektuje pana prezidenta Václava Havla, tím víc podvědomě se drží zásad svobodomyslného chování. Jednak jsme byli uzavřená společnost a pak nebyla židle volná. Nepřemýšlel jsem o tom takhle, ale člověkem beztak v takových chvílích proběhne bleskové zpracování situace a zachová se tak, jak by se zachoval, kdyby on všem dlouze přemýšlel. Tedy jsem panu prezidentovi vzkázal, že mám e plno. Když si to on i paní Veškrnová, která jej doprovázela, vyslechl z úst šatnářky, prý se skromně omluvil, že nebude rušit. Zůstal však stát mezi dveřmi. Všude kolem ochranka a do toho nervózní šatnářka, která to nevydří a ještě jednou za mnou přiběhne: „Probuďte se! Tam stojí prezident a chce odejít, že se sem nevejde!“ – „Napiju se vína, přestanu se připravovat na levitaci a chytnu se za bradu: „No jo, co s tím? Máme plno!“ – Šatnářka se naštve a kopne mně do kotníku: „Tak někomu řekněte, ať na chvíli uvolní místo!“ – A už běžím k prvnímu stolku vlevo pod jevišťátkem: „Prosím vás, nebudete se zlobit, když byste na chvíli uvolnili stůl panu prezidentovi?!“ – Načež dotyční šťastně prohlásili, že je to samozřejmé – já běžím ke dveřím, vítám pana prezidenta i paní Dášu Veškrnovou a vedu je do sálu. Nicméně ještě než tam vstoupí, vyskočím na scénu a pronesu: „Dámy a pánové! Slíbené půlnoční překvapení je tady! Uchopte sklenky! Je tu novoroční přípitek s panem prezidentem Václavem Havlem!“ – Šokované osazenstvo Violy si do jednoho připilo s prezidentem a pak jsme vyhlásili, že je zde soukromě a tak prosíme hosty, aby jej nechali u stolku s paní Veškrnovou nerušeně v jejich rozhovorech.

„Jak jsi to zařídil?“ – Ptali se hosté a já se skromným výrazem otřel čelo: „To víte, tvrdá roční produkční práce!“ – Naši výjimeční hosté poseděli více jak hodinku. Těm, které jsem znal dobře, jako textařce Jiřince Fikejzové nebo kameramanovi Josefu Hanušovi, jsem řekl pravdu, že šlo o náhodu, ale ostatní jsem v rámci zábavy nechal v tom, že i takový husarský kousek, jako soukromý novoroční přípitek s prezidentem, umím zařídit. Podle dvacet let starých fotek bylo ve Viole bujaře a to jsme hlásali: „Přijďte na poklidný Silvestr…“