Po sametu se dělo všechno možné. Nějak jsem vždycky v sobě nosil pohled na svět, v němž se každý má věnovat tomu svému, aby se vespolek všichni vzájemně doplnili. Jedni tvrdě makají na ekonomice, aby posléze volný čas věnovali kultuře, kde působí ti druzí. Oba světy se prostě potřebují! Dokonce jsem chápal svobodu jako luxus, že na prvním místě nemusím mít peníze. V klasické firmě to tak má být, ale myslím si, že takový stav přístupu předpokládá, že dotyčný podnikatel do byznysu vstupuje takzvaně slušně vychován coby člověk, aby to ono „peníze na prvním místě“ nebylo účelem světícím prostředky za všech okolností, což se dělo často a o to víc mi snad přišlo důležitým být výrazněji „svým ve svém světě“, čímž se dá ukázat, že když je mír, svoboda a zdraví, nikdo se na nic nemůže vymlouvat a každý má příležitost si vytvořit třebaže malý kousek světa podle sebe tak, aby nikomu nejen neškodil, ale naopak nejen sobě prospěl. A každý se u toho může radovat, že těm, co podnikají, se daří, protože oni vytváří ekonomické hodnoty, z nichž následně i můj svět v oblasti kumštu a kultury prosperuje.

Do toho všeho v devadesátých letech úžasné kamarádství s Markem a naše autorské divadlo „Naši přátelé“. Kdyby nám to vydrželo, věřím, že dnes bychom žili pouze divadlem a bylo by nám skvěle. Jenže ono nám je nakonec možná dneska ještě líp. Hodně nás život naučil, poučil a srovnal. Za naivity jsme zaplatili dílčími prohrami a o to víc se radovali z různých úspěchů. Ty následovaly ale hlavně až poté, co se naše cesty rozešly a tak člověk zjistí, že někdy to velké neopakovatelné kamarádství prostě musí jít stranou. Bylo to těžké a z nebe spadlé. Nevěřili jsme tomu, že to myslíme vážně. Čekali jsme, kdo zavolá jako první, ale to se pár let nestalo. Dnes už víme, že to tak muselo být. Každý jsme byli jiný a potřebovali jsme jít dál svou cestou a o to víc se dnes respektujeme a držíme si palce. Ale tehdy to bylo něco nepředstavitelného.

Slibovali jsme si, že autorské divadlo zůstane hlavním cílem našich pracovních životů. Abychom zachovali jeho nezávislost, museli jsme ho dotovat. Marek založil uměleckou agenturu a já rozjel malou obchodní činnost. Za vším byl strach, že když by divadlo skončilo, přestane existovat hnací motor našeho euforického kamarádství. Když se Markovi agentura pořádně rozjela, divadlo pro něj skutečně, jak se říká, spadlo z lopatky. Abychom zůstali v intenzivním kontaktu, nabídnul mi na prahu roku 1995: „Hele, nechej obchod s potravinami, alkoholem a cigaretami, vždyť zboží jako zboží – a začni na svou pěst prodávat do mého nového časopisu inzeráty a sháněj na moje projekty za provizi sponzory!“ – Přišlo mi to geniální! Zase budeme mít společný zájem a naše kamarádství - ten nekonečný seriál šprýmů, srand a legrací, dělající ze života nejkrásnější drogu, bude pokračovat! Svou rozjetou obchodní činnost jsem přenechal známému asi půl roku před tím, než se rozjela do velkých rozměrů, z čehož po stránce financí žije bohatě podnes. Přál jsem mu to. Život není nekonečný a právě proto, že rychle plyne, musí on i já vědět, jakou podobu má mít jeho i moje bohatství. Paradoxně, aby bylo pro mne bohatství duchovního rázu, nelze se oprostit ani náhodou od finančních starostí. I když strašně moc člověka hřeje, když peníze získá slovem nebo myšlenkou. Tedy nechal jsem klasické obchodní činnosti a začal prodávat inzeráty do tištěného kulturního časopisu Revue Dotyk a současně jsem vzal pod svá křídla i rozjezd společenského Klubu Dotyk. Pracovní režii jsem si platil z větší části ze svého a žít jsem měl z provizí. Leč Marek tím krásným časopisem předběhl dobu a trvalo, než jsem přesvědčil byznysmeny, že není špatná volba místo bulváru číst články o hodnotném umění. Všechny projekty Marka, na které jsem pomáhal shánět sponzory, byly nadmíru krásné a kvalitní, pročež jsem věřil, že je otázka času, než poctivou prací v šíleně nastaveném pracovním tempu – získám první sponzory, inzerenty a členy klubu. Za první půlrok jsem skoro nic nevydělal a utratil tak za pracovní vydání všechny své úspory. Dokonce jsem musel prodat i na tu dobu hodně pěkné auto Ford Scorpio a peníze z něj jsem brzy v práci pro Marka rozmělnil. Nevadilo mi to, protože naše kamarádství opět žilo na plné obrátky. Zase jsme měli společný zájem, zase kam jsme přišli spolu, tam jsme uspěli a jakousi záhadnou mocí aury naší dvojce, strhli na sebe pozornost všech a všude, což nám otevíralo dveře dál a dál. Jenže já najednou neměl ani korunu, zatímco Marek jezdil v roce 1995 autem v ceně nad milion korun. Došlo mi, že je třeba dohodnout přesné podmínky, co koho bude, kolik procent z čeho a kdy a jak. Na to jsme v úvodu spolupráce neměli čas a dopustili se tak oba chyby tím, že jsme spoléhali na kamarádství a slova: „Až bude čas, domluvíme to…“

V létě 1995 jsme s Jitkou čekali naší Markétku. Já už dávno nechal obchodní činnosti a tady na poli prodeje sponzoringu v kultuře kromě hezkých pocitů – nic. Od Marka si půjčím 60.000,- Kč, koupím starou Škodu 105 a vyrazím do republiky s tím, že dokud neuspěji, nevrátím se. Za dva týdny přivezu objednávku prezentací od Teplic, kde jsem přesvědčil skvělého nadšence Jaroslava Kuberu, z Tábora, Děčína a Klatov. Povede si mi najednou získat i řadu velkých firem, jako čerpací stanice PETRA, Karlovarský porcelán a další. O všech těchto partnerech se píše v Markově časopise a ze mne se přes noc stane i redaktor, ačkoliv jsem ve škole bojoval s českým jazykem. Hold bylo třeba dělat všechno a neměl jsem na výběr – naučil jsem se to přes noc. Stejně tak jsem neměl peníze na moderátora večerů Klubu Dotyk, do nějž pod mým vedením vstoupilo přes 150 lidí a firem. Moderoval jsem všechno sám a tak si mne lidi všimli a začali mi dávat zakázky na svých akcích, takže jsem se vlastně moderátorem původně stal z „nouze“. Konečně všechno klapalo. Markovi vrátím 60.000,- Kč a pořídím si nový služební vůz. Abych všechno posunul dál, najal jsem si na své náklady kancelář a přestože se akce Klubu Dotyk odehrávaly v Praze, tak kancelář coby administrativní zázemí klubu jsem umístil pro svůj plzeňský patriotismus do Barrandovy ulice v Plzni. Do tisku dám inzerát, že hledám na trvalý pracovní poměr asistentku a ze dvaceti žen si vyberu paní Michaelu. Na rok 1997 úspěšně předem dohodnu řadu sponzorských smluv pro Marka a s ohromným uspokojením si oddechnu, že mám „životní pracovně nejtěžší období“ za sebou, ačkoliv se neubráním pocitu, že přes všechny překážky to bylo překrásné dobrodružství, kdy jsem jen prodával sny a prožíval tak každý den s nadšením. Ale v tom mi dojde, že je na čase s Markem upřesnit budoucí pravidla hry. Kolik procent Klubu Dotyk bude mých? Zeptám se a neuvědomím si, že pro Marka je tahle aktivita dávno vedlejší kolejí. Jeho agentura rozjela první ročníky cen Thálií, do toho v centru Prahy koupil divadélko a vyhlášenou restauraci – takže starostí nad hlavu a pod jejich tíhou mi dal jakýsi od boku střelený návrh, nad nímž jsem pouze polknul. Říkal sice: „Jestli ti tam něco nesedí, přepracujeme to!“ – Ale mne mrzelo, že po tom všem společně prožitém a z mé strany obětovaném, jeho nabídka nebyla velkorysá na – jak se říká: „První dobrou!“ – Nevím, co mne to napadlo, ale mělo to tak být…

…31. 12. 1996 jsem Markovi poděkoval za vše a nabídnul ukončení spolupráce. Možná jsem chtěl na sebe jen upozornit, že nejsem „hej počkej“, že jsem jeho nejlepší kamarád. Možná jsem čekal vlnu uznání. Nebo jsem se sám sebe ptal, zda má cenu před rodinnými potřebami upřednostňovat kamarádství, jaké kolem mne nikdo nezažil? Nevím. Ale tu větu jsem řekl a Marek mi podal ruku, popřál hodně štěstí – já jemu taky – a každý jsme vyšli jiným směrem. Toho večera jsem se opil. V kalendáři psali, že je Silvestra, ale já neslavil. V kuchyni jsem seděl u stolu a lil do sebe fernet.

Prvního ledna mi došlo, že všechny dohodnuté obchody se sponzory na rok 1997 padají pro mne stran provize ze stolu a předem odmakaný výdělek, z něhož bych celý nový rok žil, byl fuč. No jo – mám pronajatou kancelář a v ní asistentku a ta chce plat. Co teď? A co vlastně budu dělat? Hm: „Tak si založím vlastní klub. Jinak zaměřený než byl Dotyk, abychom si nekonkurovali. A s jinou atmosférou, aby čerpal jen z mého vidění světa a tak se stal ne lepším nebo horším, ale – svým - a je jen na každém, zda jeho filozofii přijme nebo ne.“

2. 1. 1997 v 8.00 zvoním v Riegrově ulici v Plzni na zvonek patentové zástupkyně. Dohodneme se na názvu ochranné známky „Mecenáš klub“ a na tom, že mne bude v tomto smyslu zastupovat. Pak na mne vychrlí cenu a já zjistím, že tolik vlastně po všech těch změnách nemám. Volám asistentce paní Michaele a ona mi půjčí osm tisíc. Víc fakt nemám a tak mi paní patentová zástupkyně, asi prvně v životě, dá slevu 4.000,- Kč. Druhý den rozprodám nábytek z bytu, abych měl peníze na plat pro Michaelu, nájem kanceláře a další režii. První tři měsíce nespím. Křižuji republiku a hledám první členy Mecenáš klubu. Bez doporučení a protekce - pouhým nadšením ze života a práce, postupně získám Královský pivovar Krušovice, Hondu Praha, paní Marii Rottrovou, pana Adolfa Borna, restaurant Parnas, Evropskou cestovní pojišťovnu, Uměleckoprůmyslové muzeum, Národní muzeum, Hotel Čechie Praha, iMi Partner a další. Pak, když už má během let Mecenáš klub na kontě přes sto úspěšných akcí, povede se mi ho přetransformovat na „cenu Ď“ a tu ve spolupráci s úžasným Národním divadlem pořádám od roku 2001 podnes.

Jak jde život, došlo mi, že to, že velké kamarádství ve své intenzivní euforické podobě skončilo, neznamená, že by v mém životě nemělo pevné místo v srdci. Patří ke mně a je mou součástí i dnes. A je jedno, že jsme každý jinde. Vím, že o sobě víme, držíme si palce a máme se pořád rádi. Jen musíme každý jít svou cestou. Připomíná mi to rozpad Československa. Tak nějak to bylo se mnou s Markem. Dnes jsme rádi, že se každému v tom jeho světě daří a nedáme na sebe dopustit.