To, že často píšu o lidech, kteří mají zvučná jména, je asi proto, že se v tomhle prostředí pracovně pohybuji, nic víc. Vůbec to nemusí znamenat, že si tito lidé pamatují mne. Že já si pamatuji mistra Karla Gotta je jasné. Že asi nikdy nezapomenu na telefonní rozhovory a osobní setkání s ním, je také jasné. Už bych ale nevsadil na to, že on si bude pamatovat mne, poněvadž mistra Gotta zná deset miliónů Čechů, ale on si nemůže pamatovat tisíce a tisíce lidí jen proto, že v nějakou chvíli s nimi něco řešil. Před pár dny jsem psal „ranní kávu TY a VY“ a citoval řadu zajímavých jmen, abych dokreslil atmosféru pointy tématu. Když píšu, opisuji pouze to, co se mi zjevuje jakoby před očima a kdybych to psal jinak, než jak mne to napadá, nebylo by to ono. Dneska mne ale napadlo, že by to mohlo vypadat, že mám hodně moc vlivných přátel, kterými se chlubím. Ale tak to není. Ba naopak si dávám pozor, než nahlas řeknu: „S tím jsem kamarád…“ – Protože to se dá říct jen tehdy, když je to pravda a protože jsem často svědkem toho, že to někteří lidé říkají, ačkoliv ten jejich „slavný kamarád je vůbec nezná“, mám pro dnešek jasné téma k psaní…

Jednou jsem měl jako hosta talk show režiséra Zdeňka Trošku. Po akci na něj čekala skupinka jeho příznivců v čele s pánem kolem šedesátky, který na Zdeňka spustil: „Ahoj kamaráde!“ – A to dost hlasitě, aby jeho parta přátel viděla, jak se spolu dobře znají. Zdeněk Troška pozdrav oplatil a pán pokračoval: „Tak co?! Vzpomínáš? Vzpomínáš?! – Vypravoval jsem tadydle kamarádům, kolik srandy jsme spolu zažili! Jo, jo…“ – Avšak Zdeněk vytřeštil oči: „To se omlouvám, ale si to nepamatuju…“ – A bylo vymalováno. Z přívětivého pána byl rázem mrzutý pán chrlící na Zdeňka výčitku za výčitkou: „Ale jak si to nemůžeš pamatovat?! Přece seděli jsme v té hospodě a já ti podával tu židli a srazil jsem tu sklenku do klína té paní… Jak se všichni smáli! Vzpomeň si!“ – A Zdeněk kroutil hlavou: „Bohužel nic si nepamatuju a pak, kdybych si měl pamatovat všechny lidi, které jsem kdy potkal, to bych musel mít hlavu jak ministr…“

Jednou mi kdosi řekl, že je kamarád Luďka Soboty. Já skromně přiznal, že ho znám a že on mne taky, že jsme spolu odehráli pár věcí a dokonce jsem párkrát byl u něj doma, ale že bych mohl říct: „Jsme kamarádi?“ – To ne, vždyť šlo jen o práci a to, že ho mám rád a vážím si ho, neznamená, že on mne považuje za kamaráda, byť by se mi to líbilo, zvlášť - když já k němu kamarádský vztah cítím, přestože jsme se už delší čas neviděli. A z dotyčného mluvky pak vypadlo, že před 30 lety potkal Luďka Sobotu v jednom motorestu a u baru mu potřásl rukou a od té doby se všude naprosto vážně chlubí, jakého má kámoše.

Těžko se vysvětluje někomu, kdo nemá práci, kde se míhá jeden člověk za druhým, co to je si někoho zapamatovat víc. Pokud někdo celý život prosedí v kanceláři nebo prostojí u soustruhu nebo prosedí za volantem auta, nepotká tolik lidí jako prodavačka nebo umělec nebo moderátor. A nemusí jít o moderátora z velké televize, ale třeba takového jako jsem já, který si žije a působí na volné noze ve svém světě. Tuhle mne na jedné akci oslovila milá paní: „Jak se máte?“ – Dávaje najevo, že se známe. Dali jsme se do řeči a já pořád nevěděl, kam ji zařadit. Věděla o mně všechno. Že mám dceru, že tohle, tamto… Až jsem se musel přiznat: „Omlouvám se, nemohu si vzpomenout, kdo jste…“

Vykulený zrak milé paní jasně sdělil rozčarování. Jak mám vysvětlit, že se při práci za jeden den seznámím a to doslova jménem a potřesením ruky i s padesáti lidmi. Natož, když moderuji akci, kde je několik stovek lidí a všichni slyší moje jméno a já jejich ne. Je to věc, která vysvětlit nejde. A protože to vím, sám se podle toho chovám. Kdysi jsem byl na jednání u pana Jiřího Bartošky a to přímo v Praze v Panské ulici v jeho kanceláři. Dohodli jsme se na malé spolupráci a ta se zdárně realizovala. Pan Bartoška se v roce 2002 stal členem Kolegia ceny Ď a jednu z těchto cen osobně předával na ceremonii, kterou jsem pořádal a moderoval. Za pár dnů se potkáme v Karlových Varech na filmovém festivalu. Bylo to večer na rautu a zrovna šel kolem v doprovodu pana prezidenta Havla. Pozdravil jsem je a on odpověděl, ale jeho výraz v tváři prozradil, že ví, že mne zná, ale ani náhodou netuší odkud. Jak řekl pan Troška: „Musel by mít hlavu jak ministr…“

A tak jsem té milé dámě, která se divila, že si jí nepamatuji, položil otázku: „Odkud se známe?!“ – Ona vše vysvětlila slovy: „Před třemi lety jste moderoval Miss berušku a já jako divák seděla ve třetí řadě!“ – Na to nešlo zareagovat jinak než fórem: „Aha! Už si vzpomínám! A měla jste červené šaty!“ – Konsternovaně polkne: „Vy máte ale paměť!“ – To že jsem se trefil, byla náhoda, ale paní jsem nechal v tom, že má paměť není zase až tak děravá.