V každé etapě života jsem měl pár skvělých kamarádů a k tomu štěstí na jednoho, jak se říká – největšího. Kamarádství s Markem, s nímž jsem sdílel roky spolupráce na autorském divadle, pak ale bylo něco pro mne tak zásadního, že jsem si nedovedl představit, že bych mohl mít kamaráda ještě bližšího a skutečně, snad, navždy. Když roku 1996 došlo mezi Markem a mnou k dohodě, že každý vyrazíme za svým dalším štěstím samostatně, kdy jsem přišel s návrhem, aby se naše pracovní světy rozešly, protože jsme stále víc, každý chtěl něco jiného, nakonec jsem tohle rozhodnutí sám musel tvrdě zapít. Naše nerozlučná dvojka se rozpadla. Stovky divadelních představení, tisíce historek a srand, svěřování se, pochopení a dávání rad, jak nakládat s obdivem ke kráse žen, kterým jsme oba nadmíru trpěli – všechno tohle společné bylo na konci roku 1996 rázem pryč, ač jsme si dál drželi palce a přáli si to nejlepší.

Zkraje roku 1997 jsem založil Mecenáš klub a ten mne časově pohltil na maximum. Sháněl jsem pro něj partnery a netušil, že mezi nimi objevím svého budoucího největšího kamaráda. Ten se narodil o pár let dřív než Marek, ale jinak ve shodný den ve znamení lva. Koupil jsem si Hospodářské noviny s přílohou představující stovku nejlepších manažerů roku. Mezi nimi i jméno Františka Lamberta. V tu chvíli mi neříkající nic víc, než že je v tom, co dělá, dobrým. Všem do jednoho jsem napsal osobní dopis s pozvánkou na akci Mecenáš klubu pořádanou na zámku Kozel. Byl jsem ve svízelné ekonomické situaci – chtěl jsem uskutečnit sen o fungujícím Mecenáš klubu, ale tím, jak jsem dosud vše věnoval divadlu a všemu dalšímu společnému s Markem, jsem na úkor každodenně prožívanému životnímu nadšení nevytvořil žádnou finanční rezervu. Hledal jsem tedy sponzory, kterým něco nabízím a od nichž bych měl něco dostat a tohle všechno by mělo prospět ostatním. Jinými slovy – mohu dělat akce, na které získám sponzory pro sebe a na ostatní se vykašlu nebo pro mne ti ostatní stále budou hrát v srdci první místo. Pojetí zní hezky, ale současně nekomerčně, nebulvárně – takže se o to hůř sponzoři shánějí. Ale když takového seženete, nezískáte jen peníze, ale spolupráci vnímavého člověka a netuše s tím i našlápnutí ke kamarádství…

Abych měl první peníze na rozjezd Mecenáš klubu, prodal jsem, co šlo, včetně nábytku z domova. Vytisknout sto super krásných dopisů, obálek a zaplatit poštovné – v tu chvíli pro mne znamenalo vynaložit veškerou hotovost, co jsem měl. Chudým jsem se ale necítil. Proč nezkusit realizovat sen? To se totiž tělem rozlije ohromné nadšení. Nemáte finance, ale opíráte se o představu a máte strach a současně chuť ho porazit, za čímž tušíte štěstí. Neměl jsem prachy, ale měl touhu žít a pracovat nadále jen tak, jak mne to baví, což přece není rouhání, když není válka, mám zdraví a žiji ve svobodné zemi. Setkávat se jen s těmi lidmi, kterých si mohu vážit. Nejsem přece na světě na tisíc let, tak si mohu dovolit být nepraktickým, když to může přinést upřímnou radost nebo dokonce přátelství – ale to stále netuším, že už je na cestě. Ze sta odeslaných dopisů jich padlo na úrodnou půdu pět. Odepsal mi pan Soudek ze Škody Plzeň, pan Fabián z PVT, pan Junek z Chemapolu, pak jeden manažer – jehož jméno mám na jazyku, ale teď si nevzpomenu a konečně také generální ředitel Kovosvitu - pan František Lambert. Ti předchozí popřáli Mecenáš klubu hodně štěstí, ale omluvili se z účasti na akci na Kozlu. František se také omluvil, ale pozval mne do Sezimova Ústí na oběd, abych mu vylíčil, co vše si má představit pod pojmem „Mecenáš klub“.

Z prvního setkání s několikanásobným finalistou soutěže „manažer roku“ jsem byl neskutečně nadšený. Nejdřív mne nechal půl hodiny vyprávět. Pak se zeptal: „Kde jste absolvoval manažerské školení?“ – Upřímně odpovím: „Mám průmyslovku. Začínal jsem s pouličním divadlem na ulici…“ – A on uznale dodá: „Je to vidět! Máte školu života. Víte, co chcete! Všechno do sebe zapadá a navzájem na sebe navazuje. Vše máte tisíckrát promyšlené tam a zpátky…“ – A pak mne vzal představit provoz továrny na obráběcí stroje. Nadšeně vysvětloval, jak přes internet poznají závadu na prodaném stroji do Argentiny. V drahém obleku oddaně prezentuje firmu, za níž kope ve slévárně, neobávajíc se, že si tu oblek zničí. Prostě nadšenec a profík současně. Jsem tu bez doporučení a vím, že jsem si pracně našel sponzora. Časem se z něj vyklubal největší můj životní kamarád a to trvá podnes. Hodně jsme už spolu zažili a to nejen na pozadí jeho podporování Mecenáš klubu, který jsem roku 2001 přetrasformoval na udílení „cen Ď českým mecenášům“.

Když v červnu 2016 na Nové scéně Národního divadla v Praze začínal 16. ročník ceny Ď, v úvodu jsem předal děkovný list právě Františkovi za 16 let kamarádské podpory tohoto projektu. Dávno mne nesponzoruje za firmu, ale pomáhá mi s projektem jako kamarád. Dnes je generálním ředitelem hned v několika významných firmách. Svého času proslul jako ten, kdo na postu vrchního a finančního ředitele postavil Českou televizi lidově řečeno „na nohy“. A přestože kope první manažerskou ligu, pořád umí být „obyčejným“ kamarádem. Naučil mne pít slivovici, probírá se mnou krásu žen, je nablízku mému nemocnému tátovi, za nímž si udělá čas stovky kilometrů zajet, aby ho povzbudil.

Když měl vloni František kulatiny, pozval strašně moc svých kamarádů. Měl tam spolužáky, sousedy, ale i byznysmeny, manažery a hvězdy showbyznysu. Gratulovali mu paní Bohdalová a pár velmi slavných režisérů a moderátorů. Celou akci jsem ale moderoval já. Jsem sice moderátor ze svého obyčejného světa převážně svých akcí, ale asi tím chtěl František něco říct. Možná že i on má kamaráda. Velkého. Třeba jsem domýšlivý, ale to mi nevadí. Vše, co jsem tam o něm řekl a měl jsem volnou ruku – jsem řekl od srdce. Bylo to přece míněno na adresu mého největšího kamaráda.