Výhodnost nakupování učaruje většině lidí. Nepatřím mezi sledovače slev a přicházím tak měsíčně o spoustu peněz, ale zase si libuji ve svobodě nakupování, kdy nejsem nucen někam jít teď hned a koupit to jen proto, že běží slevová akce. Co se týká jídla, nakupují rád, ale jen, když mám chuť nebo hlad. Prý je to špatný přístup, protože to se pak dá do nákupního košíčku všecko, ale tohle se mi na tom právě líbí. Doma vybalím tašku a dám se do vaření a celý ten proces od nakupování, sbíhání slin, kdy u pultu se zeleninou přičuchávám ke květáku, mrkvi, celeru a sním o tom, co doma uvařím, mám moc rád. Takový přístup možný je, ale ne ve všem. Při nakupování dražších věcí si už nemohu dovolit neporovnávat ceny. Jsem obyčejný člověk, proč bych se za to styděl - vždyť bývám svědkem situací, kdy velmi bohatí přemýšlejí o koruně. Ušetřit chce prostě každý. Když ne proto, že je to nutnost, tak ze sportu. A někde mezi tím si každodenně prožíváme naše osudy propletené cenami, slevami, výhodami a nedostupnostmi.

V roce 2001 vzala moje rodina na dovolenou do Francie mého tátu. Měli jsme na Francouzské riviéře kousek od Cannes pronajatý apartmán a k tomu místo v autě, tak proč tátovi nenadělit výlet? Ten, coby po ekonomické stránce mnohem praktičtější člověk, než já - se rozhodl využít týdenního pobytu při ne zrovna levném pobřeží Středozemního moře k dietě: „Rád s vámi pojedu, protože je tam draho a aspoň se donutím nejíst!“ – Každý jsme měli jinou motivaci, ale všichni jsme se na společnou dovolenou těšili. Kromě výletu na Lerinské ostrovy, kde byl údajně vězněn „muž se železnou maskou“ a prohlídky Cannes, jsme si každodenně hověli na pláži, při jejímž okraji stál příjemný, čistotou zářící a hlavně dobrým jídlem kypící stánek. Když ho zřel táta, zapomněl na předsevzetí a spěchal objednat jídlo vonící mořskými plody. Pak se zarazil: „Cože?! V přepočtu dám za porci 300 korun?! Tak to si nechte! Já sem totiž přijel držet dietu!“

O nic vlastně nešlo. Stejnak jsme každého rána zašli do marketu a nakoupili si čerstvé suroviny a v apartmánu uvařili první poslední. Jenže okamžitá chuť, vůně, atmosféra – to je to, co láká třeba tady na pláži a ač se táta zařekl, co chvíli kouknul směrem ke spokojeným turistům, baštícím všechny ty vonící dobroty. Ani ne po hodině nadhodí polemickou otázku: „300 korun za porci!? No, když si člověk uvědomí, že stánek mají hezký, čistý, že nájem tady nemůže být zrovna levná záležitost, že jsme na dovolené a to by měl umět člověk pustit chlup…, tak to vlastně tři stovky nejsou zase až tak hodně!“ – A já už věděl, co se bude dít dál. Od té chvíle jsme byli u stánku co chvíli a na peníze nehleděli. Jinak se přemýšlí o ceně mimo danou atmosféru a jinak, když ji člověk prožívá. Všechno může být drahé nebo levné, je to jen úhel pohledu a nálady.

To jsem se jednou nachomýtnul k jednání velkého byznysmena s prodejcem letadel. Šlo o to, že letadlo za 60 milionů mu přišlo drahé. Nakonec měl dostat slevu nějaký ten milion a tak se uklidnil a měl tak možná radost. Ovšem co je to radost? Úsměv? Vždyť stejný úsměv měl i můj táta, když si naordinoval sám sobě, že 300 korun za porci je málo. Nejde tedy o částky, ale pocit, že se to vyplatí. A takový pocit si může dopřát každý, jen najít zdůvodnění. Například já, když mi došlo, že nikdy nebudu mít na letadlo za 60 milionů, jsem si řekl: „Aspoň ušetřím za letecký benzín…“