Včera jsem psal o slevách a výhodnostech při nakupování a dneska sednu k počítači a hned se mi vybaví příběh z doby před listopadem. Příběh obyčejný, ale vypovídající o době a snaze lidí, si dělat drobnostmi radost. Příběh o důvěře a kamarádství původně cizích lidí. Když se prvně potkali jen tak na ulici - jeden z nich řekl: „Nabízíme vám přátelství, chcete?“

Východní Němci měli potíž v cestování do Československa v tom, že si směli vyměnit jen malou sumu korun na den. Malicherné starosti proti dnešku, ale tehdy lidi nesháněli dovolenou na druhém konci světa, značkové zboží nebo víkendový pobyt v Alpách. V osmdesátých letech stačilo k pocitu dobré prosperity rodiny mít z východního Německa nové boty, papírové pleny pro děti či levný lustr a naopak u nás Němci sháněli třeba sifon pod umyvadlo. Abychom měli ještě větší pocit ekonomického štěstí, že tyto vymoženosti máme, třásli jsme se při celních kontrolách na hranicích a doma se radovali, jak jsme je převezli a jak si žijeme. Paradoxně to v rámci vnímání spokojenosti života fungovalo velmi dobře. Skoro mám až dojem, že všechno bylo tak systémově promyšlené, že když člověk sehnal levnou čočku, měl radost větší než když si dneska koupí Mercedes.

Ale zpátky na zem. Nedaleko východoněmeckých hranic v Sokolově, stál u výlohy jakési prodejny východoněmecký pár kolem čtyřicítky. Ať počítali, jak počítali, na zboží ve výloze vyměněné české koruny nestačily. Šel kolem jiný pár, tuzemský a byl to můj děda Štěpán s babičkou Pavlou, toho času dávno penzisti. Oba perfektně ovládali němčinu a pochopili, v čem je zádrhel. Proto přistoupili k německému páru a děda řekl větu: „Nabízíme vám přátelství, chcete?!“ – A hned nechápajícímu páru vysvětlil, oč jde: „My jedeme příští týden k vám a sháníme to a to, takže my vám teď dáme české koruny a vy nám během týdne v Německu seženete, co zase u nás není…“ – V podstatě mělo jít o jednu malou mezi – rodinnou – mezi národní spolupráci v rozsahu pár stovek korun, ale zrodil se z toho letitý vztah, kdy se obě rodiny, včetně dětí a dalších příbuzných začaly navštěvovat a dávno nešlo jen výhodnou směnu peněz a zboží.

Rodina Johany a Wernera žila (a dosud žije) nedaleko Adorfu. Jejich dcera se na začátku osmdesátých let provdala do západního Německa za inženýra působícího na postu redaktora odborného časopisu přes elektroniku. Měla se tam dobře, ale domů do východní části Německa nesměla a naopak její rodiče nesměli za ní na západ. Scházeli se tak v Československu, majíc strach, že je někdo sleduje a rodičům to přinese potíže. Nestalo se tudíž jen jednou, že se tyto rodiny neveřejně scházely u mých rodičů v domě na Březové u Sokolova. Já zrovna přecházel ze základky na střední a byl na vše nadmíru zvědavý. Přecházel mi zrak, když ze západu jako prezent v lednu přivezli čerstvé jahody. Nic ale nebylo černobílé. I západní Němci dokázali chválit naše levné bydlení a stěžovat si na drahotu v Mnichově. Nechápali ale zase mne, že je divné, že oni smějí jet k nám, ale já se asi nikdy nepodívám k nim – vždyť mnoha lidem se za celý život na západ podívat nepovedlo.

Nebýt jedné věty na ulici, věty nabízející přátelství, nezažil bych tyto chvíle a ani po smrti babičky roku 1985, kdy děda ztratil zájem o jakékoliv nakupování, bych nenavázal na vzájemné navštěvování. Za Johanou a Wernerem jsem jezdíval stopem. Potřeboval jsem levné 8mm filmy do kamery Lomo 215. Měsíčně jsem jako kapesné dostával 150 korun a u nás 3,5 minutový němý 8mm film stál 120 korun plus 60 korun stálo vyvolání. Ve východním Německu jsem dal za to samé včetně vyvolání jen 60 korun. Mohl jsem si tak dovolit natáčet napříč rodinou a kamarády dokumenty, které mám podnes. Mám natočeného jak dědečka Štěpána, babičku Pavlu, ale i dědu Aloise, všechny strejdy, tety a samozřejmě rodiče, spolužáky, kamarády. Jedna jediná věta – nabízející přátelství, vlastně také stojí za tímhle, pro mne nejcennějším rodinným filmovým archivem na světě. Přijel jsem za Johanou, ta mi dala nové filmy a já jí předal natočené, které odeslala do Berlína k vyvolání. Za měsíc přijela do Československa, přivezla mi vyvolané filmy a dostala adekvátní hotovost v korunách. Bylo to výhodné, ano, ale o to ani náhodou v důsledku nešlo. Bylo to kamarádství. Krásné, což potvrzuje, že trvá podnes.

Dobrých 26 let si nic navzájem nesháníme a neměníme. Ale každým rokem si píšeme přání k vánocům. A zhruba jednou za tři roky se i navzájem navštívíme. Naposledy to bylo u našich. Grilovali jsme a vzpomínali a vyprávěli. A děkovali, že nikdy nezapomenou zajít na hrob babičky Pavly a dědy Štěpána položit kytku. A oni se slzou říkají: „Byli to naši opravdoví přátelé.“